Noc, kdy jsem vyhodila vlastního syna z bytu: Příběh matky na hraně

„Mami, už toho mám dost! Takhle se k nám chovat nebudeš!“ křičel na mě Petr, můj jediný syn, zatímco jeho žena Jana stála v předsíni se zkříženýma rukama a pohledem, který by dokázal zabít. Byla půlnoc. Všichni sousedé už dávno spali, jen u nás v paneláku na Proseku se ozývaly výkřiky a dusot kroků. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly, ale věděla jsem, že tentokrát už nesmím ustoupit.

„Tohle je můj byt! Můj domov! A vy se ke mně chováte jako k cizí!“ vyhrkla jsem a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Petr se na mě podíval s nenávistí, kterou jsem v jeho očích nikdy předtím neviděla. „Tak si tady zůstaň sama! My už tě nepotřebujeme!“ prskl a Jana jen kývla hlavou.

Nikdy jsem si nemyslela, že dojde k něčemu takovému. Vždycky jsem byla ta matka, která všechno odpustí, která vaří svíčkovou na neděli a peče bábovku, když má někdo narozeniny. Po smrti manžela jsem zůstala sama a Petr s Janou se ke mně nastěhovali „na pár měsíců“, než si najdou něco vlastního. Jenže ty měsíce se protáhly na tři roky.

Ze začátku to bylo fajn. Pomáhala jsem Janě s domácností, Petr mi občas přinesl kytku nebo čokoládu. Ale postupně se všechno změnilo. Jana začala být podrážděná, vadilo jí, že mám klíče od bytu, kde teď žijí oni. Petr byl stále víc uzavřený, často se hádali i mezi sebou. Já jsem byla ta, která jim „leze na nervy“.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív a slyšela, jak o mně mluví v kuchyni. „Kdy už konečně vypadne? Nemůžu ji vystát,“ šeptala Jana. Petr jen mlčel. Ten večer jsem poprvé přemýšlela, jestli bych neměla odejít já sama.

Ale byl to můj byt! Můj domov! Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici Na Bulovce, abych mohla splatit hypotéku. A teď bych měla odejít kvůli vlastnímu synovi?

Napětí rostlo každým dnem. Jana mi začala schovávat věci, měnila pořadí potravin ve spíži, dokonce mi jednou vylila polévku do dřezu s tím, že „už byla stará“. Petr se mnou skoro nemluvil. Když jsem se ho zeptala, co se děje, jen pokrčil rameny.

A pak přišla ta noc. Vrátila jsem se z noční směny a našla je oba v obýváku s cizími lidmi – jejich kamarády – kteří popíjeli víno a smáli se tak hlasitě, že to muselo být slyšet až na chodbu. Všude byl nepořádek, rozlitý alkohol na koberci, rozbité skleničky.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se tiše.

Jana se na mě podívala s opovržením: „Tohle je teď i náš byt. Máme právo si sem zvát hosty.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Dost! Okamžitě vypadněte! Chci zpátky svoje klíče!“ vykřikla jsem a sama sebe nepoznávala.

Petr se postavil a začal mi nadávat: „Jsi hysterická! Nikdo tě tu nechce!“

Nevím, kde jsem vzala tu sílu. Možná to byla únava z práce, možná roky potlačovaného smutku a vzteku. Ale trvala jsem na svém. Vyhodila jsem je oba ven – v pyžamu, s taškou v ruce. Klíče mi hodili na stůl a zabouchli za sebou dveře.

Celou noc jsem nespala. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na dveře, jako bych čekala, že se vrátí a všechno bude jako dřív. Ale nic se nestalo.

Druhý den mi volala sestra: „Co jsi to provedla? Petr mi volal v slzách!“ Sousedka mě pomlouvala po celém domě: „To je ta matka, co vyhodila vlastní dítě.“

Ale já cítila úlevu. Konečně byl klid. Mohla jsem si pustit rádio nahlas, uvařit si kávu a sednout si na balkon bez strachu, že mě někdo bude soudit nebo komandovat.

Jenže pak přišla samota. Ticho bylo někdy horší než všechny hádky dohromady. Každý večer jsem si říkala: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen selhala jako matka?

Petr mi od té doby nezavolal. Jana mi poslala jen strohou SMS: „Děkujeme za všechno.“ Moje sestra mě přestala zvát na rodinné oslavy.

A já? Každý den procházím kolem jejich prázdného pokoje a přemýšlím: Kde se stala chyba? Je možné být dobrou matkou i tehdy, když musíte své dítě vyhodit z domu? Nebo je to už navždy hranice, kterou nelze překročit bez následků?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že existuje cesta zpět?