Noc, kdy mě můj syn zachránil – Přiznání o domácím násilí

„Mami, proč zase pláčeš?“ Matějův tichý hlásek mě vytrhl z myšlenek. Seděla jsem na podlaze v koupelně, ruce třásly a srdce mi bušilo až v krku. Za dveřmi jsem slyšela těžké kroky mého muže, Pavla. Věděla jsem, že tentokrát to bude horší než obvykle. Venku zuřila bouřka, blesky osvětlovaly náš malý byt na sídlišti v Ostravě a já se modlila, aby to všechno už skončilo.

„To nic, broučku,“ šeptla jsem a snažila se usmát. Ale Matěj nebyl hloupý. Už dávno pochopil, že něco není v pořádku. Viděl modřiny na mých pažích, slyšel křik a rány do dveří. A přesto mě nikdy neodsoudil. Jen mě objal svýma malýma ručkama a šeptal mi do ucha, že všechno bude dobré.

Pavel byl kdysi jiný. Když jsme se poznali na vysoké škole v Olomouci, byl pozorný, vtipný a laskavý. Ale po svatbě se něco změnilo. Nejprve to byly jen poznámky o tom, jak špatně vařím nebo že jsem přibrala. Pak přišly první facky. Omlouval se, sliboval, že už to nikdy neudělá. A já mu věřila. Vždyť jsme měli Matěje a já chtěla, aby měl úplnou rodinu.

Ale roky plynuly a násilí přibývalo. Každý den jsem žila ve strachu, kdy zase přijde domů opilý a začne hledat záminku k hádce. Moje máma mi říkala: „Kateřino, vydrž to kvůli dítěti.“ Ale já už neměla sílu.

Tu noc byla bouřka tak silná, že se třásla okna. Pavel přišel domů pozdě a opilý. Začal řvát hned ve dveřích: „Kde je večeře? Co tady děláš celý den? K čemu jsi vůbec dobrá?“ Snažila jsem se ho uklidnit, ale jeho vztek byl jako lavina. Strhl mě za vlasy do kuchyně a začal mě bít.

Matěj stál v rohu a plakal. „Tati, nech maminku!“ křičel zoufale. Ale Pavel ho odstrčil tak silně, že upadl na zem. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už jsem nemyslela na sebe, jen na Matěje. Musela jsem ho ochránit.

Když Pavel odešel do obýváku pro další pivo, vzala jsem Matěje za ruku a zamkla nás v koupelně. Slyšela jsem jeho kroky, jak se blíží ke dveřím. „Otevři ty dveře! Okamžitě!“ bušil pěstmi do dřeva.

Matěj se ke mně přitiskl a šeptal: „Mami, zavolej policii.“ Nikdy předtím mě nenapadlo volat pomoc. Styděla jsem se. Bávala jsem se, co řeknou sousedi, co řekne rodina. Ale teď už nebyl čas na stud.

Třesoucíma rukama jsem vytočila 158. „Policie? Prosím, přijďte rychle… manžel mě bije… mám tu malého syna…“

Policisté přijeli během pár minut. Pavel zuřil, nadával jim do idiotů a vyhrožoval mi před nimi. Odvedli ho v poutech a já poprvé po letech mohla volně dýchat.

Následující týdny byly těžké. Musela jsem vypovídat na policii, chodit na sociálku a vysvětlovat rodině, proč už s Pavlem nejsme. Máma mi vyčítala: „To jsi to nemohla vydržet? Kvůli Matějovi?“ Ale já věděla, že jsem udělala správnou věc.

Matěj byl statečný. Každý večer mi před spaním šeptal: „Mami, teď už tě ochráním já.“ Díval se na mě těma svýma velkýma očima plnýma důvěry a já si uvědomila, že kvůli němu musím být silná.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu si budovala nový život. Našla jsem práci v knihovně a s Matějem jsme se přestěhovali do malého bytu v centru Ostravy. Bylo to skromné, ale naše.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Matěj mi podal obrázek – nakreslil nás dva za duhou. „To jsme my, mami,“ řekl pyšně. „A tam už je hezky.“

Občas mám stále strach – co když se Pavel vrátí? Co když mě najde? Ale pak si vzpomenu na tu noc a na odvahu svého syna. On byl ten, kdo mě zachránil.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije stejný příběh? Proč je tak těžké požádat o pomoc? A co byste udělali vy na mém místě?