„Odcházím,“ řekla klidně moje žena: „Tvoje matka nám nedá pokoj“

„Odcházím,“ řekla Klára klidně, aniž by zvedla oči od svého hrnku s čajem. V kuchyni bylo ticho, které by se dalo krájet. Moje máma, paní Alena, seděla naproti ní a její rty se stáhly do úzké linky. Já jsem stál mezi nimi, neschopný slova. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tíhu okamžiku.

„To myslíš vážně?“ zeptal jsem se tiše, ale v hlase mi zněl strach. Klára se na mě konečně podívala. Její oči byly červené, ale hlas pevný: „Ano. Tvoje maminka nám nikdy nedá pokoj. Já už to dál nezvládnu.“

Máma si odkašlala a s ledovým klidem prohlásila: „Kdybys měl rozum, nikdy by sis ji nebral. Od začátku jsem ti říkala, že není pro tebe.“

Vzpomněl jsem si na ten den před dvěma lety, kdy jsem Kláru přivedl domů poprvé. Byla nervózní, ale snažila se být milá. Máma ji přivítala s úsměvem, který byl spíš výsměch než radost. „Kde jsi našel tuhle holku?“ zeptala se mě tehdy v kuchyni, když Klára odešla na toaletu. „Není zrovna… příjemná.“

„Mami, je to moje volba,“ odpověděl jsem tehdy a doufal, že čas všechno spraví. Jenže čas nic nespravil. Každá návštěva byla menší válkou. Máma kritizovala Klářinu práci („učitelka? To je dneska každý druhý“), její oblečení („tohle je do školy nebo na diskotéku?“), dokonce i způsob, jakým vaří bramborovou kaši („u nás se to dělá jinak“).

Klára se snažila být trpělivá. Po svatbě jsme bydleli v našem malém bytě na Jižním Městě, ale máma volala každý den. „Davide, přijď na oběd. Davide, potřebuju pomoct s nákupem. Davide, ta tvoje žena zase…“

Jednou večer jsem přišel domů a našel Kláru sedět na posteli s hlavou v dlaních. „Tvoje máma mi dneska řekla, že bych si měla najít pořádnou práci a že nejsem dost dobrá pro jejího syna,“ šeptala.

„To určitě nemyslela zle,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Ale myslela,“ odpověděla a v očích měla slzy.

Začali jsme se hádat. O drobnosti – o to, kdo půjde k mámě na narozeniny, kdo jí zavolá, kdo jí pomůže s úklidem. Každý konflikt byl jako další hřebík do rakve našeho vztahu.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Kláru balit kufr.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se.

„Odcházím na pár dní k sestře. Potřebuju si odpočinout.“

Byl jsem naštvaný i zoufalý zároveň. „A co já? Co náš vztah?“

„Zeptej se svojí mámy,“ odpověděla hořce.

Po týdnu se vrátila, ale bylo to jiné. Byla uzavřenější, smutnější. Máma mezitím volala častěji než kdy dřív.

Jednoho večera jsme seděli u stolu všichni tři – já, Klára a máma. Máma začala vyprávět o tom, jak sousedovic dcera právě porodila a jak je šikovná a pracovitá. „To je jiná liga než některé jiné ženy,“ podotkla významně.

Klára vstala od stolu a odešla do ložnice.

„Proč jí to pořád děláš?“ zeptal jsem se mámy.

„Já jen chci pro tebe to nejlepší,“ odpověděla.

Ale co když to nejlepší pro mě je právě Klára?

Dnes ráno přišla ta věta: „Odcházím.“

Sedím teď v prázdné kuchyni a slyším ozvěnu jejích kroků na chodbě. Máma si nalévá další čaj a tváří se spokojeně.

„Měla bys být šťastná,“ řekl jsem jí tiše.

„Jednou mi poděkuješ,“ odpověděla.

Ale já vím, že jí nikdy nepoděkuju.

Když Klára zavřela dveře za sebou, uvědomil jsem si, že jsem ztratil něco nenahraditelného. Ne kvůli sobě – ale kvůli tomu, že jsem nedokázal ochránit naši lásku před tímhle nekonečným bojem.

Teď tu sedím a přemýšlím: Je možné žít mezi dvěma ohni? Může vůbec někdo vyhrát v téhle válce mezi matkou a manželkou? Nebo je každý odsouzený prohrát?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít cestu zpět?