Odmítnutá ledvina: Příběh o odpuštění, které nepřišlo

„Aleno! Okamžitě pojď sem!“ ozvalo se z obýváku tak hlasitě, že jsem sebou trhla. Bylo mi třináct a už tehdy jsem věděla, co přijde. Táta seděl v křesle, v ruce sklenici rumu, oči podlité krví. „Kde je večeře?“ vyštěkl. Maminka už dávno odešla – nevydržela to. Zůstala jsem s ním sama. Každý den jsem žila ve strachu, co zase udělám špatně. Stačilo málo: připálená polévka, špatně složené ponožky, nebo prostě jen to, že jsem byla na očích.

Teď je mi třicet a sedím v nemocniční čekárně v Motole. Táta leží na JIPce, selhávají mu ledviny. Doktoři mi řekli, že jsem jediná vhodná dárkyně. „Aleno, je to vážné,“ řekla mi doktorka Novotná. „Bez transplantace váš otec nepřežije.“

V hlavě mi běží vzpomínky jako film: jak mě táta v zimě vyhodil ven jen v pyžamu, protože jsem rozbila hrnek; jak mi zakazoval chodit ven, dokud nebudu mít samé jedničky; jak mě jednou udeřil tak silně, že jsem měla modřiny ještě týden. Nikdy jsem o tom nemluvila. Ve škole jsem byla tichá, uzavřená, bez kamarádů. Všichni si mysleli, že jsem divná.

„Aleno, prosím tě…“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla tetu Janu. „On tě potřebuje. Je to přece tvůj táta.“

„Můj táta?“ vyprskla jsem. „Kde byl, když jsem ho potřebovala já? Když mě bil? Když mě ponižoval před sousedy?“

Teta sklopila oči. „Byl nemocný… byl nešťastný…“

„A já? Já byla dítě! Nikdo mě nechránil!“

Všichni kolem mě najednou začali mluvit o povinnosti, rodině, krvi. Bratránek Petr mi napsal: „Jestli mu tu ledvinu nedáš, nikdy ti to neodpustím.“ Babička brečela do telefonu: „Alenko, on se změnil…“

Ale já věděla své. Táta se nezměnil. Když jsem ho přišla navštívit do nemocnice, podíval se na mě s tím stejným pohledem jako vždycky – pohledem člověka, který si myslí, že má na všechno právo.

„Tak co?“ zeptal se bez obalu. „Dáš mi tu ledvinu?“

Mlčela jsem.

„Jsi moje dcera. Máš povinnost.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

„Já ti nic nedlužím,“ řekla jsem tiše.

Zasmál se hořce. „Bez tebe umřu.“

„A kolikrát jsi nechal umřít mě?“ vyhrkla jsem a utekla z pokoje.

Doma jsem tři noci nespala. Přemýšlela jsem o tom pořád dokola. Co když budu litovat? Co když budu jako on? Co když jednou budu potřebovat pomoc a nikdo mi ji nedá?

Šla jsem za psycholožkou. Poprvé v životě jsem někomu řekla všechno – o bití, o strachu, o samotě. Plakala jsem a ona mě držela za ruku.

„Aleno,“ řekla mi, „máte právo říct ne. Vaše tělo je vaše. To, co jste prožila, bylo hrozné a nikdo vás nemůže nutit obětovat se pro někoho, kdo vám tolik ublížil.“

Rozhodla jsem se.

Přišla jsem do nemocnice a podívala se tátovi do očí.

„Odpouštím ti,“ řekla jsem tiše. „Ale nedám ti svou ledvinu.“

Ztuhl. Poprvé v životě vypadal zranitelně.

„Proč?“ zašeptal.

„Protože chci žít svůj život bez strachu a bolesti. Protože chci být svobodná.“

Odešla jsem a cítila úlevu i smutek zároveň. Rodina mě zavrhla – prý jsem krutá a sobecká. Ale já vím své.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově. Pracuji jako učitelka češtiny na základní škole a snažím se být pro děti tím bezpečným přístavem, který jsem sama nikdy neměla.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem být větší než on? Nebo mám konečně právo myslet na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě?