Oslava, která se změnila v noční můru
«Proč mi to děláte?» vykřikla jsem zoufale, když jsem se opírala o kuchyňský pult a snažila se zadržet slzy. V kuchyni vonělo čerstvě upečené cukroví, ale já jsem cítila jen hořkost a únavu. Byla sobota ráno a já už od čtyř hodin stála na nohou, abych připravila vše na další rodinnou oslavu. Tentokrát to byla oslava narozenin mého manžela Petra.
Petr byl skvělý muž, ale jeho rodina… ach, jeho rodina! Každý svátek, každé narozeniny, každá příležitost byla pro ně důvodem přijít k nám domů. A já? Já jsem byla ta, kdo musel vše připravit. «Karen, ty to umíš nejlépe,» říkávala mi jeho matka Alena s úsměvem, který mě vždycky přiváděl k šílenství.
«Karen, co se děje?» ozval se Petr z obýváku, když slyšel můj výkřik. Přišel ke mně a objal mě kolem ramen. «Je to jen další oslava,» řekl uklidňujícím tónem.
«Jen další oslava?» opakovala jsem po něm s ironií v hlase. «Petře, ty nevidíš, jak mě to ničí? Každý měsíc je to stejné. Vařím, peču, uklízím… a co za to mám? Jen unavené tělo a prázdnou peněženku!»
Petr se na mě podíval s překvapením. «Ale vždyť to děláš ráda,» namítl.
«Ráda?» zasmála jsem se hořce. «Možná na začátku, ale teď už ne. Už nemám sílu ani chuť.»
Petr mlčel a já věděla, že přemýšlí nad tím, co jsem právě řekla. Ale než mohl něco odpovědět, zazvonil zvonek u dveří. Byli tady. Celá jeho rodina.
Otevřela jsem dveře a přivítala je s nuceným úsměvem. Alena mě objala a hned začala chválit vůni z kuchyně. «Karen, ty jsi prostě úžasná,» řekla a já se snažila potlačit pocit vzteku.
Celý den probíhal jako obvykle. Já v kuchyni, oni v obýváku. Smích, hluk a já sama se svými myšlenkami. Když konečně odešli, sedla jsem si na pohovku a cítila se vyčerpaná.
«Musíme s tím něco udělat,» řekla jsem Petrovi večer, když jsme leželi v posteli.
«Co tím myslíš?» zeptal se.
«Musíme stanovit hranice,» odpověděla jsem rozhodně. «Nemůžu takhle pokračovat. Potřebuju čas pro sebe, pro nás dva.»
Petr chvíli mlčel a pak přikývl. «Máš pravdu,» řekl tiše. «Promluvím si s nimi.»
Bylo to poprvé, co jsem cítila naději. Možná se věci změní.
Další měsíc přišla další oslava – tentokrát Velikonoce. Petr slíbil, že to bude jiné. Ale když zazvonil zvonek u dveří a já viděla celou jeho rodinu s košíky plnými jídla a dárků, věděla jsem, že se nic nezměnilo.
«Karen! Otevři! Přišli jsme slavit!» volala Alena za dveřmi.
Ale já jsem neotevřela. Seděla jsem na podlaze v kuchyni a cítila se zlomená.
«Karen?» ozval se Petr z obýváku.
«Neotevřu,» řekla jsem rozhodně.
Petr přišel ke mně a viděl slzy v mých očích. «Co mám dělat?» zeptal se zoufale.
«Musíš jim říct pravdu,» odpověděla jsem.
A tak Petr otevřel dveře a vysvětlil své rodině, že tentokrát nebudeme slavit společně. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že je správné.
Když odešli, seděli jsme s Petrem v tichu a drželi se za ruce.
«Myslíš, že nás pochopí?» zeptal se Petr.
«Nevím,» odpověděla jsem upřímně. «Ale musíme myslet i na sebe.»
A tak jsme tam seděli, unavení ale svobodní. Možná to byl začátek něčeho nového.
Jak dlouho může člověk obětovat své štěstí pro druhé? A kdy je čas říct dost?