Pět let dluhu: Když rodina rozdělí víc než jen peníze

„A co když jim to prostě odpustíme?“ zeptal se Petr tiše, zatímco jsem v kuchyni myla nádobí. Jeho hlas byl tak klidný, až mě to rozčílilo. Voda mi stékala po rukou a já cítila, jak se mi v hrudi zvedá vlna vzteku.

„Odpustíme? To myslíš vážně? Vždyť jsme jim půjčili dvě stě tisíc! To byly všechny naše úspory, Petr! A teď, když potřebujeme novou pračku a malý má vyrůst z postýlky, máme na všechno zapomenout?“ otočila jsem se k němu s mokrýma rukama a v očích mi hořely slzy.

Petr jen pokrčil rameny a zadíval se z okna na šedivý panelák naproti. „Jsou to moji rodiče. Potřebovali to tehdy. A teď… prostě nemají. Nechci je do toho tlačit.“

V tu chvíli mi v kapse zavibroval mobil. Zpráva od mámy: „Už jsi jim to připomněla? Je to nespravedlivé. Mysli na malého.“

Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. Před očima mi běžely poslední roky – jak jsme s Petrem seděli u jeho rodičů v obýváku, když nás poprosili o pomoc. Tchán Josef měl tehdy infarkt a jejich chata v Orlických horách potřebovala akutní opravu střechy. Byli zoufalí, slíbili, že nám to do roka vrátí.

Jenže pak přišla pandemie, tchyně Jana přišla o práci a peníze se nikdy nevrátily. My jsme mezitím měli druhé dítě, já byla na mateřské a Petrův plat sotva stačil na nájem a jídlo.

„Mami, co mám dělat?“ šeptala jsem do telefonu později večer, když Petr odešel s dětmi do parku. „On nechce nic říct. Ale já… já už nemůžu.“

Máma byla nekompromisní: „Tohle není fér, Lucie! Oni mají chatu, jezdí tam každý víkend, ale ty nemáš ani na novou lednici? Zavolej jim. Hned.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra, který klidně oddychoval. V hlavě mi vířily myšlenky – co když je zklamu? Co když se pohádáme? Co když už nikdy nebudeme rodina?

Ráno jsem se rozhodla. Zavolám tchyni Janě.

„Ahoj Lucinko,“ ozvalo se v telefonu její unavené „haló“. „Co potřebuješ?“

„Jano… já vím, že je to těžké, ale… potřebovali bychom aspoň část těch peněz zpátky. Máme teď opravdu těžké období.“

Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak tichý povzdech: „My víme, Luci. Ale kde nic není…“

„Ale vy jste byli minulý měsíc na dovolené v Chorvatsku,“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

„To nám zaplatila sestra,“ bránila se Jana rychle. „A ta chata… tam už skoro nejezdíme, všechno je drahé.“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Jano, já vás chápu. Ale my už taky nemůžeme dál čekat.“

„Promluvím s Josefem,“ řekla nakonec tiše a zavěsila.

Když jsem to řekla Petrovi, jen mlčky odešel do ložnice. Večer jsme spolu nemluvili. Děti si hrály na koberci a já měla pocit, že se mi rozpadá svět.

Další den přišla SMS od tchána: „Lucie, omlouváme se. Zkusíme něco dát dohromady.“

Ale týdny plynuly a nic se nedělo. Mezitím se napětí mezi mnou a Petrem stupňovalo. On byl stále uzavřenější, já podrážděnější. Máma mi každý den připomínala: „Nenech se využít! Oni tě nikdy nebrali jako svou.“

Jednoho večera jsem našla Petra sedět potmě v kuchyni.

„Víš,“ začal tiše, „já vím, že to není fér vůči tobě ani dětem. Ale jsou to moji rodiče. Když byli mladí, měli jsme málo a oni mi vždycky pomohli…“

„Ale teď pomáháš ty jim – na úkor vlastní rodiny!“ vybuchla jsem.

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Možná bychom měli prodat tu chatu. Aspoň něco bysme dostali zpátky.“

Ale když to navrhl rodičům, odmítli: „To je jediné, co nám zbylo.“

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem manželství, o rodině jako takové. Každý den jsem cítila větší propast mezi mnou a Petrem i mezi mnou a jeho rodiči.

Jednoho dne přišla máma s návrhem: „Pojďte bydlet k nám na vesnici. Ušetříte za nájem.“

Petr odmítl: „Nechci být závislý na tvých rodičích.“

A tak jsme zůstali viset někde mezi – mezi dvěma rodinami, mezi dvěma světy.

Dnes už je to pět let od té půjčky. Peníze jsme nikdy nedostali zpět. S Petrem spolu žijeme dál, ale něco mezi námi prasklo.

Někdy si říkám: Stojí za to kvůli penězům ztratit rodinu? Nebo je spravedlnost důležitější než klid v duši? Co byste udělali vy na mém místě?