Pět let mlčení: Dluh, který roztrhl mou rodinu

„Proč o tom zase mluvíš, mami? Vždyť už jsme to řešili stokrát!“ vyhrkla jsem, když jsme seděli u nedělního oběda v našem malém bytě na Žižkově. Moje matka, paní Novotná, se na mě podívala těma svýma tvrdýma očima, které jsem znala už od dětství. „Protože to není v pořádku, Aničko. Půjčili jste jim peníze a oni vám je nevrátili. Takhle se rodina nechová.“

Zatímco jsem cítila, jak mi rudnou tváře, můj manžel Petr seděl naproti mně a upřeně zíral do talíře. Věděla jsem, že se mu o tom nechce mluvit. Věděla jsem to už pět let. Pět let mlčení, pět let napětí, které viselo ve vzduchu pokaždé, když jsme šli na návštěvu k jeho rodičům do paneláku na Proseku. Pět let, co jsme jim půjčili dvě stě tisíc korun na opravu jejich bytu po vytopení. Tehdy nám slíbili, že nám to vrátí do roka. Ale pak přišla nemoc jeho otce, pak ztráta práce jeho matky a nakonec už o penězích nikdo nemluvil.

Jenže moje máma nezapomněla. A já taky ne. Každý měsíc, když jsme počítali peníze na hypotéku a školku pro naši malou Klárku, jsem si vzpomněla na ty dvě stě tisíc, které nám chyběly.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem tiše.

„Ne! Někdo to musí říct nahlas! Petr by měl stát za tebou! Nebo snad nejsi jeho žena?“

Petr zvedl oči. „Mami…“ oslovil moji matku a já poznala podle jeho tónu, že je zle. „Tohle je naše věc. Já nechci po svých rodičích nic chtít. Mají dost starostí.“

„A co vaše starosti?“ vyjela na něj máma. „Vy jste mladí, máte dítě! Oni si žijí v klidu a vy tady počítáte každou korunu!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Zmizet někam daleko, kde neexistují dluhy ani rodinné hádky. Ale místo toho jsem jen seděla a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy.

Po obědě jsme s Petrem uklízeli nádobí v kuchyni. Mlčeli jsme. Věděla jsem, že bych měla něco říct, ale nevěděla jsem co. Nakonec Petr promluvil první.

„Ani… Prosím tě, nechme to být. Jsou to moji rodiče.“

„A já jsem kdo?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Petr se zarazil. „To není fér.“

„Není fér, že se bojíš jim to říct! Není fér, že já musím poslouchat mámu a ty se tváříš, že se nic nestalo!“

Petr položil talíř do dřezu tak prudce, až cinknul o porcelán. „Já je nechci zranit! Víš dobře, jak jsou na tom… Táta má pořád problémy se srdcem a máma je na antidepresivech.“

„A co my? My jsme zdraví? My nemáme právo na spravedlnost?“

V tu chvíli vešla do kuchyně Klárka s plyšovým medvědem v náručí. „Mami, proč pláčeš?“ zeptala se bezelstně.

Rychle jsem si otřela oči a pokusila se usmát. „To nic, zlatíčko. Jen jsme si povídali.“

Ale nebyla to pravda. Nepovídali jsme si – hádali jsme se. A hádali jsme se pořád dokola o tom samém.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Petr byl v ložnici s Klárkou a četl jí pohádku o Karkulce. Slyšela jsem jeho tichý hlas a najednou mě přepadla vlna lítosti. Co když má pravdu? Co když bychom měli nechat minulost minulostí?

Ale pak mi v hlavě zazněl hlas mojí matky: „Spravedlnost je důležitější než klid.“

Druhý den ráno mi přišla SMS od mámy: „Mluvila jsi s Petrem? Už jste jim zavolali?“

Neodpověděla jsem. Místo toho jsem šla do práce a celý den přemýšlela nad tím, co je vlastně správné.

Odpoledne mi volala tchyně: „Aničko, můžeme přijít dneska na kafe?“

Souhlasila jsem a celý den mě svíral žaludek úzkostí.

Když přišli, seděli jsme chvíli v trapném tichu. Pak tchyně začala: „My víme, že vám dlužíme peníze…“

Petr zbledl a já cítila, jak mi buší srdce.

„My bychom vám to rádi splatili,“ pokračovala tiše tchyně. „Ale teď to prostě nejde…“

Tchán sklopil oči: „Já vím, že je to ostuda…“

Najednou jsem měla pocit, že už nejde o peníze. Že jde o něco mnohem hlubšího – o důvěru, o vztahy, o to, jestli dokážeme být rodina i přes všechny křivdy.

Petr mě vzal za ruku a poprvé za dlouhou dobu jsme byli na jedné straně.

„My to zvládneme,“ řekl tiše.

Když odešli, seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela: Je lepší mlčet kvůli klidu v rodině? Nebo bojovat za spravedlnost i za cenu bolesti? Co byste udělali vy?