Pět let zpátky: Když rodina dluží a srdce váhá
„Tohle už není fér, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni třásla rukama nad hrnkem kávy. „Pět let! Pět let, co jim to visí, a ty chceš prostě mávnout rukou?“
Tomáš se opřel o rám dveří a zadíval se na mě s tím svým klidným pohledem, který mě vždycky rozčiloval, když šlo o něco důležitého. „Mají to těžké, Lído. Táta je po operaci zad, máma sotva zvládá chalupu. Peníze teď nepotřebujeme. Nech to být.“
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit slzy. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme před pěti lety seděli v našem malém bytě v Nuslích, já těhotná, Tomáš nervózní. Tchán s tchyní přišli s prosbou – potřebovali rychle sto tisíc na opravu střechy na chalupě v Orlických horách. Prý nám to vrátí do roka.
Byly to naše úspory z mateřské a něco málo, co jsme si odložili na horší časy. Ale Tomáš je miloval a já chtěla být dobrá snacha. Tak jsme jim peníze dali. Bez smlouvy, jen tak, mezi rodinou.
Teď je rok 2024 a já pořád čekám. Každý Vánoce jsem doufala, že přijde aspoň zmínka o dluhu. Místo toho jsme dostali domácí marmeládu a ručně pletené ponožky.
Moje máma, paní Novotná, to nikdy nenechala být. „Lído, tohle není správné. Peníze jsou peníze, i když jde o rodinu. Oni si zvykli, že jim všechno projde.“
Vždycky jsem jí říkala, že rodina je víc než peníze. Ale teď… teď už si tím nejsem jistá.
Jednoho večera jsem seděla u počítače a prohlížela výpis z účtu. Naše úspory se tenčily – malý Honzík potřebuje rovnátka, já bych ráda jela s dětmi k moři. A pořád mi v hlavě znělo Tomášovo: „Nech to být.“
Rozhodla jsem se promluvit s tchyní přímo. Zavolala jsem jí a pozvala ji na kávu do kavárny U Tří lvů.
„Lidunko, copak se děje?“ zeptala se hned mezi dveřmi a políbila mě na tvář.
Chvíli jsme mluvily o dětech a počasí. Pak jsem to řekla: „Chtěla jsem se zeptat… pamatujete si na těch sto tisíc, co jsme vám s Tomášem půjčili na střechu?“
Tchyně ztuhla. „No… ano, samozřejmě. Ale víš, teď je to pro nás těžké. Táta má důchod sotva dvanáct tisíc a já…“
„Já vím,“ skočila jsem jí do řeči. „Ale my teď taky nemáme nazbyt. Honzík potřebuje rovnátka a…“
Tchyně se rozplakala. Lidi v kavárně se otáčeli. „Lidunko, já ti to nemůžu slíbit. My jsme mysleli… že jste nám to dali.“
V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem ji obejmout i zakřičet zároveň.
Doma jsem Tomášovi všechno řekla. Mlčel dlouho, pak jen tiše řekl: „Já věděl, že to tak dopadne.“
Začali jsme se hádat častěji. Já chtěla spravedlnost, on klid v rodině.
Jednou večer přišla máma na návštěvu. Seděla u stolu s hrníčkem čaje a dívala se na mě těma svýma přísnýma očima.
„Lído, musíš si vybrat. Buď budeš pořád ta hodná holka, co všechno odpustí – nebo si konečně řekneš o svoje.“
Ale co je vlastně moje? Peníze? Nebo pocit, že mě rodina bere vážně?
Začala jsem si všímat maličkostí – jak tchyně mluví o penězích před ostatními, jak Tomáš uhýbá pohledem, když přijde řeč na chalupu.
Jednou jsme byli všichni na rodinné oslavě u Tomášovy sestry Jany. Tchán tam vyprávěl historky z mládí a smál se na celé kolo.
Když jsem šla pro dort do kuchyně, slyšela jsem Jany šeptat: „Víš, naši mají teď docela naspořeno… ale bojí se utrácet.“
V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o peníze. Jde o důvěru.
Doma jsem si sedla k Tomášovi a řekla: „Chci aspoň slyšet omluvu. Chci vědět, že si toho váží.“
Tomáš mě objal a slíbil, že si s rodiči promluví.
Za týden přišli tchán s tchyní k nám domů. Tchyně mi podala obálku s deseti tisíci korunami.
„Je to málo,“ řekla tiše. „Ale chceme ti ukázat, že na tebe myslíme.“
Rozplakala jsem se – tentokrát úlevou.
Nevím, jestli někdy dostaneme všechno zpátky. Ale aspoň už nejsem ta hodná holka, co všechno přejde mlčením.
A tak se ptám: Kde je hranice mezi odpuštěním a spravedlností? Máme právo chtít zpět to, co jsme dali rodině – nebo je lepší nechat minulost spát? Co byste udělali vy?