Ples ve stínu: Druhá šance po mrtvici

„Ne, Lucie, nesmíš usnout! Slyšíš mě?“ hlas mé matky zněl naléhavě a já se snažila otevřít oči. Všechno bylo rozmazané, světla nemocničního pokoje mě bodala do očí a v hlavě mi hučelo. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy, ale nedokázala jsem pohnout pravou rukou. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo. Něco, co už nepůjde vzít zpátky.

Ještě před týdnem jsem stála na jevišti Divadla na Vinohradech, baletní špičky mi klouzaly po parketu a publikum tleskalo. Teď jsem ležela v nemocnici Na Homolce, napojená na hadičky, a slyšela jen pípání přístrojů. „Paní Lucie, musíte spolupracovat, zkuste pohnout prsty na noze,“ ozval se mladý lékař, jehož jméno jsem si nezapamatovala. Snažila jsem se, opravdu, ale tělo mě zradilo. V očích mi hořely slzy vzteku a bezmoci.

Moje matka, paní Alena, seděla u postele a držela mě za ruku. „Všechno bude dobré, Lucko, uvidíš,“ šeptala, ale já v jejím hlase slyšela strach. Můj otec, pan Jiří, se mnou odmítal mluvit. „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá a nelítala pořád po zkouškách, možná by se ti to nestalo,“ řekl mi jednou, když si myslel, že spím. Jeho slova mě bodla hlouběji než všechny jehly v nemocnici.

Moje sestra Petra přijela až z Brna. „Lucko, já vím, že je to těžký, ale musíš bojovat. Kvůli sobě, kvůli nám všem,“ šeptala a hladila mě po vlasech. Vždycky jsme si byly blízké, ale teď jsem cítila, jak mezi námi roste napětí. Petra měla dvě děti a já jsem byla ta svobodná, věčně v pohybu, bez závazků. Teď jsem byla odkázaná na pomoc druhých.

První týdny byly peklo. Rehabilitace byla bolestivá a ponižující. „Zvedněte ruku, Lucie! Ještě jednou!“ povzbuzovala mě fyzioterapeutka paní Novotná. Cítila jsem se jako dítě, které se učí chodit. Každý malý pohyb byl vítězstvím, ale i připomínkou toho, co jsem ztratila. Když jsem poprvé uviděla svůj odraz v zrcadle – bledý obličej, ochablé svaly, prázdný pohled – rozplakala jsem se.

Jednou večer přišel za mnou můj bývalý přítel Tomáš. „Lucko, slyšel jsem, co se stalo. Je mi to líto,“ řekl tiše a sedl si ke mně. Dlouho jsme mlčeli. „Víš, vždycky jsem tě obdivoval. Nejen jako baletku, ale jako člověka. Teď máš před sebou nejtěžší roli. Ale věřím ti.“ Jeho slova mě zahřála u srdce, ale zároveň jsem cítila stud – byla jsem zlomená, nechtěla jsem, aby mě takhle viděl.

Dny se táhly a já jsem začala propadat zoufalství. „K čemu to všechno je? Už nikdy nebudu tančit,“ šeptala jsem jednou matce. „Ale Lucko, život není jen balet. Máš nás, máš sebe. Najdeš nový smysl,“ odpověděla a pohladila mě po tváři. Poprvé jsem jí uvěřila.

Jednoho dne jsem zaslechla hádku na chodbě. „Petro, nemůžeme si ji vzít domů! Máme dvě malé děti, nemáme na to podmínky!“ křičel její manžel Pavel. „Ale co mám dělat? Necháme ji v LDNce? To přece nejde!“ odpovídala zoufale Petra. Srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem přítěží. V tu chvíli jsem si přísahala, že se postavím na nohy.

Začala jsem cvičit víc než ostatní. Každý den jsem si představovala, že tančím na jevišti. „Jedna, dva, tři…“ počítala jsem v duchu kroky, i když jsem sotva hýbala prsty. Fyzioterapeutka mě chválila: „Jste bojovnice, Lucie!“ Ale já jsem věděla, že bojuji hlavně sama se sebou.

Po třech měsících jsem poprvé udělala pár kroků bez pomoci. Slzy mi tekly po tváři, když jsem došla k oknu a podívala se ven na Prahu. „Zvládla jsem to,“ šeptala jsem. Ale doma mě čekala další zkouška.

Otec mě přivítal chladně. „Tak co, už jsi připravená žít normální život?“ zeptal se ironicky. „Tati, já už nikdy nebudu normální,“ odpověděla jsem tiše. „Ale možná budu šťastná jinak.“ Matka mě objala a Petra mi nabídla, že můžu bydlet u ní, než si najdu něco svého.

Začala jsem chodit na skupinové terapie pro lidi po mrtvici. Poprvé jsem slyšela příběhy jiných – paní Marie, která přišla o řeč, pana Karla, který ztratil práci i rodinu. Uvědomila jsem si, že v tom nejsem sama. Společně jsme se smáli i plakali. „Život po mrtvici není konec. Je to nový začátek,“ řekla jednou paní Marie a já jí dala za pravdu.

Jednoho dne jsem se rozhodla vrátit do divadla – ne jako tanečnice, ale jako lektorka baletu pro děti s handicapem. První lekce byla těžká. Děti se bály, styděly se. „Nebojte se, i já jsem měla strach,“ řekla jsem jim. A když jsem viděla jejich první nesmělé kroky, věděla jsem, že má práce smysl.

S otcem jsme se smířili až po roce. „Promiň, Lucko. Bál jsem se o tebe a neuměl to říct jinak,“ přiznal jednou večer. Objali jsme se a já mu odpustila.

Dnes už vím, že život se může změnit v jediném okamžiku. Ale i z největší tmy může vyrůst nový, něžnější tanec. Možná už nikdy nebudu tančit na jevišti, ale tančím v srdci – pro sebe i pro ostatní.

Někdy si říkám: Co byste dělali vy, kdyby vám život během vteřiny převrátil naruby? Dokázali byste odpustit – sobě i druhým?