Po padesáti letech: Setkání s otcem, kterého jsem nikdy nepoznala

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ vyhrkla jsem na maminku, když jsem v ruce svírala dopis, který jsem našla schovaný mezi jejími starými šátky. Její pohled byl prázdný, jako by se dívala skrz mě. „To už je dávno, Aničko. Některé věci je lepší nechat spát.“ Ale já jsem nemohla spát už několik nocí. Vždycky jsem věděla, že jsem adoptovaná, ale nikdy jsem nevěděla proč. Nikdy mi neřekla, kdo byli moji skuteční rodiče. A teď, když mi bylo padesát a ona už byla stará a unavená životem, jsem konečně našla stopu.

Dopis byl krátký. Podepsaný jménem Josef Novák. Psal v něm, že mě nikdy nepřestal hledat, že se snažil být v kontaktu s mojí matkou, ale ona mu nikdy neodpověděla. Srdce mi bušilo až v krku. Josef Novák. Tak obyčejné jméno a přitom pro mě znamenalo celý svět.

Začala jsem pátrat. Volala jsem na matriku, psala do archivů, prohledávala staré telefonní seznamy. Všude samé odmítnutí nebo ticho. Až jednoho dne mi přišel e-mail z domova důchodců v Kladně: „Máme zde pana Josefa Nováka, ročník 1942.“

Stála jsem před těmi dveřmi a ruce se mi třásly. Co když mě odmítne? Co když mě nebude chtít vidět? Ale musela jsem to zkusit. Zaklepala jsem.

„Dále,“ ozvalo se slabě.

Vešla jsem dovnitř a uviděla starého muže s bílými vlasy a hlubokýma očima. Seděl u okna a díval se ven na šedivou zahradu.

„Pane Nováku?“ zeptala jsem se tiše.

Otočil se ke mně a chvíli si mě prohlížel. „Ano?“

„Jmenuji se Anna… Anna Dvořáková. Myslím… myslím, že jste můj otec.“

Chvíli bylo ticho. Pak mu po tváři stekla slza. „Tvoje matka… byla krásná žena,“ zašeptal. „Nikdy mi nedovolila tě vidět.“

Sedla jsem si k němu a poprvé v životě jsem cítila, že patřím tam, kde mám být.

Začali jsme si povídat. O jeho životě – o tom, jak pracoval jako strojvedoucí na dráze, jak miloval vlaky a jak ho po revoluci propustili. O tom, jak se snažil najít práci, ale nakonec skončil sám v malém bytě na sídlišti. O tom, jak ho opustili přátelé i rodina. A o mně – o tom, jak vyrůstal bez otce, jak jsem se vždycky cítila jiná.

„Víš,“ řekl mi jednou večer, „já jsem tě nikdy nepřestal hledat. Každý rok na tvé narozeniny jsem si představoval, jak asi vypadáš.“

Bylo to zvláštní – sedět naproti člověku, který je mi tak blízký a přitom úplně cizí. Ale něco mezi námi bylo. Něco, co nešlo popsat slovy.

Když jsem viděla, v jakých podmínkách žije – malý pokojík s jednou postelí a starým rádiem – rozhodla jsem se jednat.

„Tati,“ oslovila jsem ho poprvé tím slovem, „pojď bydlet ke mně.“

Nejdřív protestoval. „Nechci ti být na obtíž.“

Ale já trvala na svém. „Celý život jsem tě hledala. Teď tě nenechám odejít.“

Začali jsme spolu žít v mém bytě na Žižkově. Bylo to těžké – on byl zvyklý na svůj klid a já na svůj řád. Někdy jsme se hádali kvůli maličkostem – on nechával hrníčky všude po bytě, já chtěla mít všechno uklizené. Ale postupně jsme si našli cestu jeden k druhému.

Nejtěžší bylo vysvětlit to mojí adoptivní matce. Když jsem jí řekla, že jsem našla svého otce a že s námi bude bydlet, rozplakala se.

„Bála jsem se, že tě ztratím,“ šeptala.

„Nikdy tě neztratím,“ objala jsem ji. „Ale potřebuju znát pravdu.“

A tak mi konečně řekla všechno – jak byla mladá a zamilovaná do Josefa, ale její rodiče byli proti tomu vztahu. Jak ji donutili mě dát k adopci a jak se pak nikdy neodvážila mu napsat.

Bylo to jako rozplétat klubko lží a tajemství, které mě celý život svazovalo.

S tátou jsme začali chodit na procházky do Riegrových sadů. Povídali jsme si o všem možném – o politice, o minulosti i o budoucnosti. Někdy jsme jen mlčeli a drželi se za ruce.

Jednou večer seděl u okna a díval se na Prahu zalitou světly.

„Víš,“ řekl tiše, „nikdy není pozdě začít znovu.“

A já mu věřila.

Dnes už je táta slabý a často zapomíná jména i události. Ale když se na mě podívá tím svým pohledem plným lásky a smutku zároveň, vím, že to stálo za to.

Někdy si říkám: Co by bylo, kdybych ten dopis nikdy nenašla? Kolik z nás žije s tajemstvím, které by mohlo změnit celý náš život? Máme právo znát pravdu – i když bolí?