Pod jednou střechou: Léto, kdy jsem ztratila dceru

„Mami, nech mě být! Nerozumíš mi!“ křičela Klára a práskla dveřmi svého pokoje tak silně, až se v chodbě zachvělo zrcadlo. Stála jsem na druhé straně těch dveří, s rukou nataženou do prázdna, a v hlavě mi hučelo. Bylo parné červencové odpoledne, vzduch v našem panelákovém bytě na Jižním Městě byl těžký a dusivý, stejně jako atmosféra mezi mnou a mou šestnáctiletou dcerou.

Ještě před pár týdny jsem si myslela, že máme s Klárou hezký vztah. Chodily jsme spolu na zmrzlinu do Hájů, smály se u televize a plánovaly společnou dovolenou na chalupě u babičky v Orlických horách. Jenže teď bylo všechno jinak. Klára se uzavřela do sebe, přestala mluvit o škole i kamarádech a celé dny trávila zavřená v pokoji s mobilem v ruce. Když jsem se jí snažila přiblížit, narazila jsem na zeď mlčení nebo výbuch vzteku.

„Co se to s tebou děje?“ ptala jsem se jí zoufale jednoho večera, když jsem jí nesla večeři. „Nic! Prostě mě nech být!“ odsekla a ani se na mě nepodívala. V tu chvíli jsem měla chuť ji obejmout i zatřást s ní zároveň. Můj muž Petr byl v práci od rána do večera, takže všechno zůstávalo na mně. Když jsem mu večer vyprávěla o Klářiných výkyvech nálad, jen mávl rukou: „To je puberta, Hani. Přestane to.“ Ale já cítila, že je to něco víc.

Jednoho dne jsem našla v koupelně podivné šmouhy na ručníku a prázdnou krabičku od prášků na spaní. Srdce mi bušilo až v krku. Vtrhla jsem do Klářina pokoje: „Kláro! Co to má znamenat? Bereš nějaké prášky?“ Klára zbledla a začala se třást: „Nech mě! Nic ti do toho není!“ V tu chvíli jsem poprvé pocítila opravdový strach. Co když jí opravdu něco je? Co když jí ubližuju tím, jak na ni tlačím?

Začala jsem ji sledovat – kontrolovala jí tašku, četla zprávy na jejím mobilu (což mi nikdy neodpustila), ptala se jejích kamarádek. Nikdo nic nevěděl nebo nechtěl říct. Jediná odpověď byla ticho. Zoufalství mě dohnalo až k tomu, že jsem jednou večer seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a brečela. Petr mě objal: „Musíme jí dát čas. Třeba se nám sama svěří.“

Jenže čas běžel a Klára byla čím dál víc jako cizí člověk. Přestala chodit ven, odmítala jíst, zamykala se v koupelně. Jednou v noci jsem ji našla sedět na balkoně, bosou, s pohledem upřeným do tmy. „Kláro, co to děláš?“ šeptla jsem. „Nic… Jen nemůžu spát,“ odpověděla tiše.

Začala jsem si vyčítat každé slovo, které jsem jí kdy řekla ve zlosti. Vzpomínala jsem na hádky kvůli známkám, na neustálé připomínky ohledně úklidu pokoje nebo času stráveného u počítače. Možná jsem ji nikdy pořádně neposlouchala? Možná jsem byla příliš přísná? Nebo naopak moc benevolentní?

Jednoho dne přišla domů její spolužačka Tereza a přinesla mi dopis. „Paní Novotná… Klára mi řekla, že vám to mám dát.“ Ruce se mi třásly, když jsem rozbalovala obálku. Klářin úhledný rukopis: „Mami, promiň mi všechno. Neumím ti říct, co cítím. Bolí mě to uvnitř a nevím proč. Prosím tě, nezlob se na mě…“ Slzy mi stékaly po tváři.

V tu chvíli jsem pochopila, že moje dcera není jen vzdorovitá puberťačka – že bojuje s něčím mnohem větším než jsou špatné známky nebo nepořádek v pokoji. Zavolala jsem dětskou psycholožku a domluvila schůzku. Klára nejdřív odmítala jít: „Nejsem blázen! Nechci nikam chodit!“ Ale nakonec souhlasila.

První návštěva byla těžká pro nás obě. Seděla tam shrbená, oči sklopené k zemi, odpovídala jednoslovně. Ale po pár týdnech začala mluvit – nejdřív s psycholožkou, pak i se mnou. Vyšlo najevo, že ji trápí úzkosti, pocit osamělosti a tlak ze školy i sociálních sítí. Cítila se nepochopená a ztracená.

Začaly jsme spolu chodit na dlouhé procházky do Krčského lesa. Povídaly jsme si o všem možném – o jejích snech i strachu z budoucnosti. Učila jsem se naslouchat bez přerušování a bez rad. Bylo to těžké – někdy jsem měla chuť ji chránit před celým světem, jindy jsem byla zoufalá z vlastní bezmoci.

Léto skončilo a já si uvědomila, že i když jsme pořád pod jednou střechou, někdy jsme si vzdálenější než kdy dřív. Ale zároveň jsme udělaly první krok zpátky k sobě.

Občas si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi ochranou a svobodou? Jak poznat, kdy zasáhnout a kdy nechat dítě jít vlastní cestou? Možná na to nikdy nenajdu odpověď… Ale aspoň už vím, že největší odvahu potřebuje rodič právě tehdy, když musí přiznat vlastní chyby.