Pod posledním superúplňkem: Příběh jedné sklizně a zlomeného srdce

„Proč jsi to udělala, Lucie? Proč jsi prodala naše pole?“ Otcův hlas se rozléhal prázdnou stodolou, zatímco venku zářil poslední superúplněk roku. Jeho stín se třásl na dřevěné podlaze stejně jako jeho ruce. Vzduch byl těžký, voněl po seně a starých křivdách.

„Neměla jsem na výběr, tati,“ šeptla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích. „Dluhy nás dusí. Kdybych to neudělala, přišli bychom o všechno.“

Otočil se ke mně zády. „Všechno? O co jsme přišli teď? O čest? O rodinu?“

V tu chvíli jsem si přála být malá holka, která běhá po poli s copánky a věří, že svět je spravedlivý. Ale byla jsem dospělá žena, která musela rozhodnout mezi minulostí a budoucností.

Venku se ozývaly zvuky sklizně. Kombajn, který jsme si museli půjčit od souseda Pavla, hučel do noci. Všichni věděli, že letos je to naposledy – poslední sklizeň na našem poli. Lidé z vesnice se dívali skrz prsty. „To je ta Lucie Novotná, co prodala dědictví,“ šeptali si v obchodě u paní Hrdličkové.

„Tati, prosím tě…“ začala jsem znovu, ale on mě přerušil.

„Nechci slyšet žádné výmluvy. Tvoje máma by to nikdy nedopustila.“

To byla rána pod pás. Máma zemřela před třemi lety na rakovinu. Od té doby jsme s tátou žili vedle sebe jako dva cizinci. On se uzavřel do sebe a já se snažila udržet farmu nad vodou. Ale účty rostly, úroda byla rok od roku horší a stát nám místo pomoci posílal jen další papíry.

Ten večer jsem šla ven. Měsíc byl obrovský a oranžový, visel nízko nad lesem za naším domem. Sousedé stáli na zápraží a dívali se na tu krásu. Děti běhaly po cestě a smály se. Já jsem cítila jen tíhu v hrudi.

Pavel ke mně přišel a položil mi ruku na rameno. „Lucie, udělala jsi správnou věc. Nikdo neví, co to je – starat se o všechno sama.“

„Ale oni mě nenávidí,“ zašeptala jsem.

„To přejde. Lidi zapomenou. Ale ty musíš žít dál.“

Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme s mámou pekly koláče z první úrody švestek, jak táta zpíval u ohně písničky od Nohavici a já věřila, že nikdy neodejdu z téhle vesnice.

Ale život není pohádka. Když máma umřela, táta přestal mluvit o budoucnosti. Jen seděl na zápraží a díval se na pole. Já jsem běhala mezi prací v kanceláři v Hradci a farmou doma. Každý měsíc jsem počítala koruny a doufala, že příští rok bude lepší.

Letos přišla sucha a pak povodeň. Pšenice shnila na kořeni. Banka už nechtěla čekat.

Když jsem podepisovala smlouvu o prodeji půdy jednomu pražskému podnikateli – Tomášovi Dvořákovi – cítila jsem se jako zrádce. Ale Tomáš slíbil, že pole nezastaví ani nezastaví výstavbu skladů. Prý bude pokračovat v hospodaření.

Táta mi to nikdy neodpustí.

V noci jsem nemohla spát. Dívala jsem se z okna na měsíc a slyšela tátovy kroky v kuchyni. Nakonec jsem šla za ním.

Seděl u stolu s fotkou mámy v ruce.

„Víš, Lucie,“ začal tiše, „já vím, že jsi to udělala pro nás oba. Ale bolí mě to.“

Sedla jsem si naproti němu.

„Tati… já už nemůžu dál bojovat sama.“

Podíval se na mě poprvé po dlouhé době s něhou v očích.

„Možná jsme oba moc hrdí,“ řekl nakonec. „Ale rodina je víc než pole.“

Objali jsme se a oba plakali.

Ráno bylo ticho. Lidé odcházeli z pole domů, sklizeň skončila. Já stála u branky a dívala se na krajinu zalitou sluncem. Věděla jsem, že už nikdy nebude stejná.

Ale možná je to tak dobře.

Někdy musíme ztratit všechno, abychom našli sami sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Je rodinná čest víc než přežití?