Pod vybledlou fotkou: Tajemství pod výcieračkou

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe, když držím v ruce tu bílou obálku. Je sobota ráno, v domě je ticho, jen z kuchyně slyším tlumené bublání vody na kávu. Ještě s klíči v ruce a v pantoflích stojím na chodbě našeho paneláku v Modřanech a zírám na své jméno napsané černým perem. Obálka je obyčejná, žádný vzkaz, žádný odesílatel. Jen mé jméno – Jana Novotná.

Roztrhnu ji a uvnitř najdu jedinou fotografii. Je barevná, trochu rozmazaná, ale poznám ho okamžitě. Tomáš. Můj Tomáš. Sedí na lavičce v parku, na klíně drží dítě – malou holčičku s tmavými vlásky a růžovou čepičkou. Usmívá se na ni tak, jak se už dlouho neusmál na mě. A ta holčička… není naše. To vím jistě.

Stojím tam jako přimražená, srdce mi buší až v krku. V hlavě mi víří otázky: Kdo to je? Proč mi to někdo poslal? Co to znamená? Vracím se do bytu, Tomáš právě maže rohlík máslem pro našeho syna Filipa. „Jani, co je? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“

Chvíli mlčím, pak mu podávám fotku. „Co to má znamenat?“ ptám se tiše, ale hlas se mi třese.

Tomáš zbledne. Podívá se na mě, pak na fotku, a zase zpátky na mě. „To… to není tak, jak si myslíš,“ začne koktat.

„Tak jak to je?“ zvýším hlas. Filip se lekne a rozpláče se v dětském koutku. Tomáš mě vezme za ruku a táhne do ložnice.

„Jani, prosím tě, nech to být. Je to složité…“

„Složité? Máš dítě s jinou?“

Mlčí. Dívá se do země. V tu chvíli mi dojde všechno. Všechny ty pozdní příchody z práce, tajemné zprávy na mobilu, jeho neklidné spaní.

Sednu si na postel a rozbrečím se. Tomáš si ke mně klekne. „Jani, já jsem ti to chtěl říct… Ale bál jsem se, že tě ztratím.“

„A co ta holčička? Kolik jí je?“

„Tři roky,“ zašeptá Tomáš.

V tu chvíli mám pocit, že se mi svět rozpadl pod rukama. Tři roky žiju ve lži? Tři roky má Tomáš někde druhou rodinu?

Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. Filip si hraje s autíčky, Tomáš sedí u stolu a mlčí. Večer mi přijde zpráva od neznámého čísla: „Měla bys vědět pravdu.“

Nemůžu spát. Přemýšlím o všem – o tom, jak jsme se s Tomášem poznali na vysoké škole v Olomouci, jak jsme spolu stavěli náš první byt, jak jsme se radovali z Filipova narození… A teď? Teď mám pocit, že všechno byla jen iluze.

Druhý den ráno zvoní zvonek. Otevřu dveře a tam stojí žena – asi stejně stará jako já, v náručí drží tu malou holčičku z fotky.

„Jste Jana?“ ptá se tiše.

Přikývnu.

„Jmenuju se Petra. Potřebuju s vámi mluvit.“

Pozvu ji dál. Sedíme naproti sobě u kuchyňského stolu, holčička si kreslí pastelkou. Petra začne vyprávět: „S Tomášem jsme se poznali v práci. Byla jsem tehdy sama… On mi pomohl… A pak přišla Anička.“

Dívám se na ni a cítím směs vzteku a lítosti. „Věděla jste o mně?“

Petra sklopí oči: „Věděla. Ale Tomáš říkal, že vás nikdy neopustí…“

V tu chvíli vejde do kuchyně Tomáš. Zastaví se ve dveřích a dívá se střídavě na mě a na Petru.

„Musíme si promluvit všichni,“ řeknu rozhodně.

Sedíme tam tři dospělí a dvě děti – Filip a Anička – každý z jiné rodiny, ale přesto propojení jedním mužem.

„Tomáši,“ začnu tiše, „co teď budeš dělat?“

Tomáš si promne oči: „Já nevím… Nechtěl jsem nikomu ublížit…“

„Ale ublížil jsi nám všem,“ řeknu tvrději.

Petra mlčí, Anička si hraje s Filipem pod stolem.

Po hodině rozhovorů plných slz a výčitek Petra odejde i s Aničkou. Tomáš zůstane sedět u stolu a dívá se do prázdna.

Další týdny jsou jako zlý sen. Chodíme kolem sebe po špičkách, Filip se ptá, proč je tatínek smutný a proč maminka pláče večer v ložnici.

Jednoho večera si Tomáš sbalí kufr. „Musím odejít,“ řekne tiše.

Dívám se za ním z okna a v hlavě mi běží jediná otázka: Jak dlouho ještě budu schopná věřit lidem? A dá se vůbec odpustit taková zrada?