Podepiš mi všechno! Proč jí věříš? Snaží se tě okrást!

„Podepiš to, Jano! Podepiš to hned! Jinak přijdeš o všechno!“ Karel stál ve dveřích kuchyně, oči rozšířené vztekem. V ruce svíral složku s papíry, které jsem měla podepsat. Bylo už po desáté večer, dcera Anička spala v pokoji vedle a já jsem se snažila nevzbudit ji svým třesoucím se hlasem.

„Karle, proč na mě tak křičíš? Vždyť víš, že tohle nemůžu jen tak podepsat. Je to přece byt po rodičích…“ snažila jsem se mluvit klidně, ale v hrudi mi bušilo srdce jako splašené.

„Jsi naivní! Věříš každýmu, kdo ti něco naslibuje! Ta tvoje právnička tě jen tahá za nos. Chce tě okrást, chápeš to? Podepiš to na mě a já se o všechno postarám!“

Zavřela jsem oči a na okamžik si představila, jaké by to bylo, kdybych měla vedle sebe někoho, kdo by mě podržel. Ale už půl roku jsme s Aničkou samy. Petr, můj manžel, jednoho dne prostě zavolal: „Jano, už se nevrátím. Miluju jinou.“ A bylo po všem. Dům se najednou stal prázdným a studeným místem.

Karel byl vždycky ten silnější z nás dvou. Po smrti rodičů jsme zdědili byt v Nuslích a chatu u Sázavy. Já jsem zůstala v bytě s Aničkou, on si vzal chatu. Jenže teď, když jsem po rozvodu přišla o polovinu úspor a Petr mi nechal jen alimenty, začal Karel tlačit na převod bytu na sebe. Prý kvůli „rodinnému klidu“.

„Karle, já ti věřím, ale potřebuju čas. Nechci udělat chybu,“ šeptla jsem.

„Čas? Na co čas? Chceš přijít o všechno? Ta tvoje právnička tě jen manipuluje! Vždyť jsi vždycky byla tak důvěřivá…“

Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Petrem. „Jano, ty nikdy nic neřešíš! Jen čekáš, až to přejde!“ křičel tehdy. Možná měl pravdu. Možná jsem opravdu vždycky jen čekala.

Když Karel odešel, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a rozplakala se. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala bezmocná jako malé dítě. V hlavě mi zněla slova: „Věříš každýmu…“ Ale komu mám vlastně věřit?

Druhý den ráno jsem šla s Aničkou do školky. Držela mě za ruku a povídala si o nové paní učitelce. Její svět byl ještě jednoduchý a bezpečný. Chtěla jsem jí ten pocit uchovat co nejdéle.

Po cestě zpět jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Janičko, slyšela jsem včera nějaký hluk… Je všechno v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„To jen bratr… Máme nějaké neshody ohledně bytu,“ přiznala jsem.

Paní Novotná pokývala hlavou: „Rodina je někdy horší než cizí lidi. Hlavně si dej pozor.“

Celý den jsem přemýšlela, co mám dělat. Zavolala jsem právničce Martině, kterou mi doporučila kolegyně z práce.

„Jano, hlavně nic nepodepisujte pod tlakem. Máte právo na svůj podíl a nikdo vás nesmí nutit,“ řekla mi rázně do telefonu.

Večer přišel Karel znovu. Tentokrát byl klidnější, ale v očích měl stejnou tvrdost.

„Tak co? Už jsi to rozmyslela?“

„Karle, nechci ti ublížit, ale potřebuju čas. A chci se poradit s právničkou,“ odpověděla jsem pevněji než včera.

Karel se ušklíbl: „Takže mi nevěříš? Po tom všem?“

„Věřím ti jako bratrovi… Ale musím myslet i na Aničku.“

Zamračil se a odešel beze slova. Dveře za ním hlasitě bouchly.

Následující dny byly plné napětí. Karel mi psal zprávy, volal mi do práce i večer domů. Cítila jsem se jako v pasti. Anička začala být neklidná, ptala se mě, proč je strejda pořád naštvaný.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se do prázdna. Najednou přišla Anička a objala mě kolem krku.

„Mami, já tě mám ráda. A neboj se strejdy Karla.“

Rozplakala jsem se znovu – tentokrát ne ze zoufalství, ale z lásky k té malé bytosti, která byla teď mým jediným pevným bodem.

Nakonec jsem se rozhodla – byt nepřevedu. Zavolala jsem Karlovi a řekla mu to narovinu.

„Jsi blázen! Přijdeš o všechno! Až tě ta právnička podvede, nechoď za mnou!“ zakřičel do telefonu a zavěsil.

Bylo mi těžko, ale cítila jsem úlevu. Poprvé po dlouhé době jsem udělala rozhodnutí sama za sebe.

Dnes už je to pár měsíců od té doby. S Karlem jsme spolu skoro nemluvili. Byt je pořád můj a Anička je šťastná. Občas si ale říkám – opravdu je krev silnější než voda? Nebo je důležitější chránit sebe a své dítě před těmi, kteří nám chtějí ublížit?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec ještě věřit rodině?