Polovina domu pro polovičního bratra: Otcovo rozhodnutí, které mi zlomilo srdce

„To nemyslíš vážně, tati!“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni slyšela jeho slova. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v teplé vodě, a v hlavě mi hučelo. Otec seděl u stolu, jeho tvář byla kamenná, pohled upřený do hrnku s kávou. „Je to spravedlivé, Aničko. Petr je taky můj syn.“

Petr. Jméno, které v naší domácnosti zaznívalo jen šeptem, pokud vůbec. Syn z otcova prvního manželství, kterého jsem viděla možná třikrát v životě. Vždycky jsem měla pocit, že je to někdo cizí, někdo, kdo k nám nepatří. A teď mi otec říká, že mu nechá polovinu domu, ve kterém jsem vyrůstala já? Dům, kde jsem se učila číst, kde jsem plakala po prvním rozchodu, kde jsem se schovávala před světem?

„A co já? Co máma?“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. „Celý život jsem se snažila být nejlepší, abys byl na mě pyšný. Vždycky jsi říkal, že rodina je všechno.“

Otec se na mě podíval. V jeho očích byl smutek i tvrdost. „Tohle není proti tobě. Ale Petr je taky krev mé krve. Nemůžu ho vyškrtnout jen proto, že jsme spolu nebyli tolik let.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila získat jeho uznání. Na hodiny klavíru, které mě nebavily, ale hrála jsem je kvůli němu. Na samé jedničky na vysvědčení. Na to, jak jsem mu pomáhala opravovat plot na chalupě u babičky v Klatovech. Vždycky jsem měla pocit, že musím být dokonalá dcera – protože on si to přeje.

Teď to všechno bylo pryč. Najednou tu byl někdo jiný – Petr – kterému měl patřit stejný díl toho, co jsme s mámou budovaly celý život.

„A co máma na to?“ zeptala jsem se tišeji.

Otec si povzdechl. „Není z toho nadšená. Ale chápe mě.“

Zamrazilo mě. Máma vždycky všechno chápala. I když ji bolelo, že otec má syna z prvního manželství, nikdy o tom nemluvila nahlas. Jen občas večer seděla u okna a dívala se ven do tmy.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky – na dětství v našem domě v Plzni, na otcovy přísné pohledy i vzácné úsměvy. Na máminu trpělivost a tiché oběti. A teď měl přijít někdo cizí a vzít si půlku toho všeho?

Druhý den ráno jsem potkala mámu v kuchyni. Seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se do prázdna.

„Mami…“ začala jsem nejistě.

Podívala se na mě a usmála se tím svým smutným úsměvem. „Vím, co tě trápí, Aničko. Ale tvůj táta… on má pocit viny. Nikdy nebyl Petrův táta tak, jak by měl být.“

„Ale proč teď? Proč nám to dělá?“ vyhrkla jsem.

Máma pokrčila rameny. „Možná chce napravit staré chyby.“

Celý den jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana si všimla mé roztržitosti.

„Co je s tebou?“ zeptala se při obědě.

„Rodinné věci,“ zamumlala jsem.

Jana pokývala hlavou. „To znám. U nás se kvůli dědictví rozhádali úplně všichni.“

Večer jsem seděla v obýváku a přemýšlela, jestli mám Petrovi napsat. Našla jsem ho na Facebooku – profil bez fotky, pár přátel z gymplu v Českých Budějovicích. Nakonec jsem mu poslala zprávu: „Ahoj Petře, tady Anička…“

Odpověděl až za dva dny: „Ahoj Aničko. Asi víš proč píšeš. Nechci vám nic brát.“

Zírala jsem na tu větu dlouhé minuty. Nechci vám nic brát… Ale vždyť už to bral tím, že existoval! Byla jsem krutá? Nebo jen zoufalá?

Doma bylo dusno. Otec chodil zamyšlený, máma mlčela víc než obvykle. Jednou večer bouchly dveře a já slyšela jejich hádku za zdí.

„Myslíš si, že tím něco napravíš? Že ti Petr odpustí?“ šeptala máma naléhavě.

„Musím to aspoň zkusit! Nemůžu ho nechat bez ničeho!“ odpověděl otec.

Seděla jsem na posteli a slzy mi tekly po tváři. Cítila jsem se zrazená od všech – od otce i od mámy.

Za týden přišel Petr osobně. Stál ve dveřích s batohem na zádech a nervózně se usmíval.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Stála jsem proti němu a nevěděla co říct. Tolik let byl jen stínem v našem životě – teď tu byl doopravdy.

Otec ho objal a já cítila bodnutí žárlivosti.

Seděli jsme všichni u stolu a mlčeli.

Nakonec promluvil Petr: „Nechci rozbít vaši rodinu. Ale táta… napsal mi dopis před měsícem. Poprvé za dvacet let.“

Dívala jsem se na něj a poprvé viděla člověka – ne hrozbu.

„Možná bychom měli začít znova,“ řekl tiše.

Nevěděla jsem co odpovědět.

Dny plynuly a napětí pomalu opadalo. S Petrem jsme si začali psát častěji – o dětství, o snech i o tom, co nás bolí.

Ale otázka dědictví visela ve vzduchu jako těžký mrak.

Jednou večer za mnou přišel otec do pokoje.

„Promiň mi to všechno,“ řekl tiše.

Mlčela jsem dlouho.

„Chtěl jsi být spravedlivý… ale zapomněl jsi na mě,“ řekla jsem nakonec.

Objal mě pevněji než kdy dřív.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo majetku – ale pořád mě bolí ta představa rozděleného domova.

Možná jednou pochopím otcovo rozhodnutí úplně… Ale ptám se vás: Co byste udělali vy? Je možné odpustit a začít znovu – nebo některé rány nikdy nezmizí?