Pomsta babičky Laury: Když se z pomsty stane něco víc

«Jak jste si to mohla dovolit?» křičela jsem na prodavačku, která se jmenovala Hana, zatímco jsem stála u pokladny v našem malém místním obchodě. Byla jsem rozčilená a ponížená. Hana mi právě řekla, že nemohu použít svůj slevový kupon, protože byl prošlý. Ale to nebylo to nejhorší. Udělala to před celou řadou lidí, kteří čekali za mnou, a já cítila, jak se mi tváře červenají hanbou.

Bylo mi sedmdesát pět let a nikdy jsem si nemyslela, že mě někdo takto veřejně poníží. Vždy jsem byla hrdá na svou důstojnost a respekt, který jsem si udržovala ve své komunitě. Ale teď jsem stála před touto mladou ženou, která se na mě dívala s výrazem, který říkal: «Je mi to jedno.» Rozhodla jsem se, že jí ukážu, že stará paní jako já může být také nepříjemná.

Když jsem se vrátila domů, sedla jsem si do svého oblíbeného křesla a přemýšlela o tom, jak bych jí mohla vrátit tu potupu. Možná bych mohla napsat stížnost na vedení obchodu nebo ji nějak veřejně ztrapnit. Ale pak mě napadlo něco lepšího. Rozhodla jsem se, že ji budu sledovat a najdu její slabé místo.

Začala jsem chodit do obchodu každý den a pozorovala Hanu při práci. Zjistila jsem, že má ráda čokoládové tyčinky a často si je kupuje během své pauzy. Také jsem si všimla, že má slabost pro květiny, protože vždy zastavovala u květinového stánku před obchodem a obdivovala růže.

Jednoho dne jsem se rozhodla jednat. Koupila jsem všechny čokoládové tyčinky v obchodě a schovala je. Když Hana přišla na svou pauzu, viděla jsem její zklamaný výraz, když zjistila, že její oblíbené sladkosti nejsou k dispozici. Cítila jsem malé vítězství.

Ale pak se stalo něco nečekaného. Hana si všimla mého pohledu a přišla ke mně. «Vy jste ta paní s kuponem,» řekla s úsměvem. «Omlouvám se za to minule. Bylo to nevhodné a neměla jsem vás tak ponížit.» Její upřímnost mě zaskočila.

«To je v pořádku,» odpověděla jsem nejistě. «Možná jsem to vzala příliš osobně.» Hana se usmála a nabídla mi kávu z automatu v obchodě jako omluvu. Přijala jsem a začaly jsme si povídat.

Zjistila jsem, že Hana je mladá matka dvou dětí a pracuje na plný úvazek, aby je uživila. Byla unavená a pod tlakem, což vysvětlovalo její chování ten den u pokladny. Najednou mi došlo, že jsme obě jen lidé s vlastními problémy a starostmi.

Naše konverzace pokračovala i po tom dni. Začaly jsme se setkávat pravidelně na kávu a sdílet naše životní příběhy. Hana mi vyprávěla o svých dětech a já jí o svém zesnulém manželovi a o tom, jak moc mi chybí.

Pomsta, kterou jsem plánovala, se proměnila v přátelství, které bych nikdy nečekala. Naučila jsem se něco důležitého – že někdy je lepší pochopit druhého člověka než ho soudit.

Teď se ptám sama sebe: Kolik dalších příležitostí k přátelství jsme ztratili kvůli našim předsudkům a hněvu? Možná bychom měli častěji hledat pochopení místo pomsty.