Pomsta na tchyni: „Tvoje brýle jsou špinavé, i naše vesnické prasata jsou čistší“ – Jedna věta, která změnila můj život

„Tvoje brýle jsou špinavé, i naše vesnické prasata jsou čistší,“ zasyčela na mě tchyně, když jsem si v kuchyni utírala ruce do utěrky. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř, který jsem právě držela. Můj muž Petr seděl u stolu, zabořený do telefonu, jako by neslyšel, co se právě stalo. Všichni jsme věděli, že slyší. Ale on vždycky mlčel.

„To už stačí, mami,“ ozvala se nesměle moje dcera Anička, ale tchyně ji zpražila pohledem. „Ty mlč, holčičko. Když budeš jako tvoje matka, nikdy tě nikdo nebude brát vážně.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek a slzy. Už roky jsem byla v tomhle domě jen hostem, i když jsem tu žila přes deset let. Každý den jsem poslouchala poznámky o tom, jak neumím vařit svíčkovou jako ona, jak mám špatně vyžehlené prádlo nebo jak jsem špatná matka, protože Anička nosí džíny místo sukně.

Ale tentokrát to bylo jiné. Něco ve mně prasklo.

„A víte co?“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Možná mám špinavé brýle, ale aspoň přes ně vidím pravdu. Vy jste nikdy nechtěla přijmout nikoho jiného než sebe samu.“

Ticho. Petr zvedl hlavu a poprvé za dlouhou dobu se na mě podíval. Tchyně zbledla a sevřela rty do tenké čáry.

„Jak se opovažuješ?“ zasyčela. „Já tě vzala pod svou střechu, dala ti všechno a ty mi takhle oplácíš?“

„Všechno? Vzala jste mi sebevědomí, klid a pocit domova!“ vykřikla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. „Celý život se snažím být dost dobrá pro vás i pro Petra. Ale nikdy to nestačí.“

Petr vstal od stolu. „Mami, už toho nech. Už dávno nejsme děti.“

Tchyně se na něj podívala s takovým zklamáním, že by to zlomilo srdce i kameni. „Takže stojíš na její straně?“

Petr zaváhal. „Nestojím na žádné straně. Jen chci klid.“

„Klid?“ uchechtla se tchyně hořce. „Toho se tady už nedočkáme.“

Ten večer jsem poprvé za deset let spala v obýváku na gauči. Petr přišel až nad ránem a sedl si ke mně.

„Promiň,“ zašeptal. „Nevím, co mám dělat.“

„Já taky ne,“ odpověděla jsem a objala ho. „Ale už to takhle dál nejde.“

Následující dny byly jako chůze po tenkém ledě. Tchyně se mnou nemluvila, jen mě míjela s pohledem plným pohrdání. Anička se mě bála ptát, jestli může jít ven s kamarádkami, protože věděla, že babička bude mít zase řeči.

Jednoho odpoledne jsem seděla na lavičce před domem a dívala se na pole za vesnicí. Přisedla si ke mně sousedka paní Novotná.

„Slyšela jsem, že u vás bylo dusno,“ začala opatrně.

„To je slabé slovo,“ povzdechla jsem si.

„Nebojte se postavit za sebe,“ řekla mi tiše. „Já to taky jednou neudělala a dodnes toho lituju.“

Její slova mi zněla v hlavě ještě večer, když jsem seděla s Petrem v kuchyni.

„Musíme něco změnit,“ řekla jsem mu rozhodněji než kdy dřív. „Buď najdeme vlastní byt, nebo… nebo já odejdu sama.“

Petr mlčel dlouho. Pak přikývl.

Začali jsme hledat byt v nedalekém městě. Tchyně o tom věděla a každý den přidávala další jedovatou poznámku – o tom, jak jsme nevděční, jak ji necháme samotnou na statku, jak Anička určitě skončí špatně bez jejího dohledu.

Jednou večer přišla Anička za mnou do pokoje.

„Mami, proč je babička pořád tak zlá?“ zeptala se tiše.

Objala jsem ji a políbila do vlasů. „Protože má strach být sama. A protože neumí ukazovat lásku jinak než kritikou.“

Když jsme konečně našli malý byt v Chrudimi, balila jsem věci s pocitem úlevy i smutku zároveň. Tchyně stála ve dveřích a dívala se na mě s očima plnýma slz – poprvé za celou dobu.

„Tak vy opravdu jdete?“ zeptala se zlomeným hlasem.

Přikývla jsem. „Musím to udělat kvůli sobě i kvůli Aničce.“

Chvíli mlčela a pak jen šeptla: „Možná… možná jsem byla moc tvrdá.“

Odešli jsme s Petrem a Aničkou do nového bytu. První noc jsme spali na matracích a smáli se tomu, jak je tu ticho – žádné kroky po chodbě, žádné výčitky z vedlejšího pokoje.

Ale někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla ještě víc bojovat o místo v té rodině? Co byste udělali vy na mém místě?