Pomsta paní Jany: Mezi hořkostí a odpuštěním

„To si snad děláte srandu, paní Jano! Copak neumíte číst? Tady je jasně napsáno, že akce platí jen do včerejška!“ Jeho hlas se nesl přes celý obchod a já cítila, jak se na mě otáčí hlavy ostatních zákazníků. Srdce mi bušilo až v krku a tváře mi hořely studem. Stála jsem tam s balíkem mouky v ruce, neschopná slova. Ten mladý prodavač, Petr, mě právě veřejně ponížil kvůli pár korunám slevy. Všichni se dívali, někdo se uchechtl. Bylo mi šedesát tři let a nikdy jsem se necítila tak malá.

Když jsem přišla domů do našeho panelákového bytu na Proseku, bouchla jsem dveřmi tak silně, až se z kuchyně ozvalo: „Co se stalo?“ To byla moje dcera Lucie, která u mě poslední dobou často přespávala po rozvodu. „Nic,“ odsekla jsem a šla si uvařit kávu. Ale v hlavě mi to šrotovalo. Jak si to mohl dovolit? Já, která jsem celý život dřela, abych vychovala dvě děti a nikdy nikomu neublížila. A teď mě nějaký kluk bez špetky respektu zesměšní před celým sídlištěm.

Celý večer jsem přemýšlela, jak mu to vrátit. Lucie si všimla mé špatné nálady: „Mami, co se děje? Jsi nějaká podrážděná.“ Nechtěla jsem jí to říct, ale nakonec ze mě všechno vypadlo. „To je hrozný,“ řekla Lucie. „Ale víš co? Vykašli se na to. Nestojí ti za to.“ Jenže já nemohla. V noci jsem nemohla spát a v hlavě mi běžely různé scénáře pomsty. Zavolám vedoucímu? Napíšu stížnost? Nebo mu to řeknu do očí?

Druhý den jsem šla do obchodu znovu. Tentokrát jsem si dala záležet, abych měla všechno správně spočítané a připravené. Petr tam byl zase za kasou. Když jsem přišla na řadu, podíval se na mě a řekl: „Dobrý den.“ Jeho tón byl neutrální, ale já v něm slyšela výsměch. „Včera jste se ke mně choval velmi neuctivě,“ řekla jsem nahlas, aby to slyšeli i ostatní. „Očekávám omluvu.“ Petr zrudl a chvíli mlčel. „Omlouvám se, paní Jano,“ zamumlal nakonec, ale bylo vidět, že to myslí jen napůl.

To mě rozzuřilo ještě víc. Když jsem přišla domů, sedla jsem si k počítači a napsala dlouhý e-mail vedoucímu prodejny panu Novotnému. Popsala jsem všechno do detailu – jak mě Petr ponížil, jak se choval a jak by takový člověk neměl pracovat s lidmi. Odeslala jsem to s pocitem zadostiučinění.

Za dva dny mi přišla odpověď: „Děkujeme za upozornění, situaci budeme řešit.“ O týden později už Petr v obchodě nebyl. Místo něj tam seděla starší paní Alena, která byla vždy milá. Měla bych být spokojená, ale místo toho mě začalo tížit svědomí. Co když měl Petr nějaké problémy? Co když byl jen unavený nebo měl špatný den?

Začala jsem o tom mluvit s Lucií: „Možná jsem to přehnala…“ Lucie pokrčila rameny: „Mami, byl na tebe hnusnej. Ale možná jsi mu mohla dát ještě šanci.“

Jednou večer mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvedla jsem to a ozval se tichý hlas: „Dobrý den, tady Petr… Chtěl bych se omluvit za to, co se stalo v obchodě. Dostal jsem výpověď a… bylo to pro mě těžké období. Umřel mi táta a já byl úplně mimo.“

V tu chvíli mi bylo do breku. Najednou mi došlo, že moje touha po spravedlnosti někomu zničila život. „Petře… je mi to líto,“ řekla jsem tiše.

Po tom telefonátu jsem několik nocí nespala. Přemítala jsem o tom, jak snadné je soudit druhé podle jednoho okamžiku. Jak často si myslíme, že máme právo na pomstu, když jsme ublížení – ale nevidíme za tím příběhy druhých lidí.

Začala jsem chodit na procházky do parku a přemýšlela o svém životě. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem sama byla unavená a protivná na své děti nebo kolegy v práci – a jak bych byla ráda za pochopení místo odsouzení.

Jednou jsem potkala Petra na lavičce u dětského hřiště. Seděl tam s hlavou v dlaních. Přisedla jsem si k němu: „Petře… můžeme si promluvit?“ Povídali jsme si dlouho – o jeho tátovi, o práci i o tom, jak těžké je někdy zvládat životní rány.

Nakonec jsme si odpustili navzájem. Já jemu jeho výbuch v obchodě a on mně moji tvrdost a stížnost.

Dnes už vím, že pomsta nepřináší úlevu – jen další bolest a samotu. Opravdová síla je v odpuštění.

Někdy si říkám: Kolik z nás by dokázalo odpustit místo toho, aby trestalo? A kolikrát jsme sami potřebovali pochopení místo odsouzení?