Poslední dopis sestře: Příběh malého Martina a rodinného tajemství
„Proč jsi mi to neřekla, mami?“ vyhrkl jsem, když jsem stál v předsíni s dopisem v ruce a slzami v očích. Táta seděl na pohovce, ruce složené v klíně, a díval se do země. Maminka jen mlčky stála u okna a dívala se ven, jako by tam hledala odpovědi, které mi nikdy nedala. Bylo mi tehdy dvanáct a moje sestra Anička měla osm. Ten den jsme ji naposledy viděli.
Všechno začalo nenápadně. Anička byla vždycky jiná – tichá, citlivá, často se ztrácela ve svých myšlenkách. Já byl ten starší brácha, který ji měl chránit. Ale jak chránit někoho před tím, co sám nechápe? Pamatuju si, jak jsme spolu seděli na posteli v našem malém panelákovém pokoji na Jižním Městě a ona mi šeptala: „Martine, myslíš, že mě máma má ráda?“ Tehdy jsem se jí smál. „Jasně že jo! Vždyť ti každý večer zpívá ukolébavku.“ Ale v jejích očích byl stín, kterému jsem nerozuměl.
Jednoho dne přišla domů uplakaná. Ve škole ji prý někdo nazval „divnou“. Snažil jsem se ji rozveselit, ale ona jen mlčela a zavřela se do sebe. Maminka byla poslední dobou nervózní, často křičela kvůli maličkostem a táta byl pořád v práci nebo v hospodě. Atmosféra doma houstla. Začal jsem si všímat, že Anička mizí na dlouhé procházky sama do parku. Jednou jsem ji sledoval – seděla na houpačce a povídala si sama se sebou. Když mě spatřila, rychle vstala a utíkala domů.
Pak přišel ten osudný večer. Bylo to těsně před Vánoci. Venku sněžilo a já s Aničkou jsme si hráli s papírovými vločkami. Najednou přišla maminka a řekla: „Aničko, pojď se mnou.“ Její hlas byl tvrdý, nekompromisní. Anička mě chytla za ruku, ale maminka ji odtáhla. Slyšel jsem za zavřenými dveřmi tlumený pláč a hádku. Táta seděl v kuchyni a pil pivo. Chtěl jsem jít za nimi, ale bál jsem se.
Druhý den ráno byla Aniččina postel prázdná. Maminka řekla, že Anička odjela k babičce na Moravu, protože potřebuje změnu prostředí. Ale něco mi nesedělo – její oblíbený plyšák zůstal na polštáři a zimní bunda visela ve skříni. Dny plynuly a Anička se nevracela. Psali jsme jí dopisy, ale nikdy neodpověděla.
Začal jsem být vzteklý na celý svět – na rodiče, na školu, na sebe. Ve škole jsem měl problémy, učitelka mě poslala k psychologovi. Doma bylo ticho jako před bouří. Jednou večer jsem zaslechl rodiče hádat se v kuchyni:
„Neměla jsi to dělat! Měla zůstat doma!“
„A co jsem měla dělat? Vždyť… vždyť ona…“
Pak ticho a tlumený pláč maminky.
Roky plynuly a já se snažil zapomenout. Ale každý večer jsem si představoval Aničku – kde je, jestli je šťastná, jestli na mě myslí. Když mi bylo osmnáct, našel jsem ve sklepě starou krabici s dopisy. Byly to dopisy od Aničky – nikdy je neposlala. Psala o tom, jak jí chybím, jak se bojí tmy a jak by si přála vrátit čas zpátky.
Rozhodl jsem se zjistit pravdu. Vyrazil jsem na Moravu za babičkou. Ta mě nejdřív nechtěla pustit dovnitř, ale když jsem jí ukázal dopisy, rozplakala se.
„Martínku… Anička nikdy nebyla u mě. Tvoji rodiče… poslali ji do dětského domova.“
Zhroutil se mi svět. Proč? Proč mi to nikdo neřekl? Vrátil jsem se domů a konfrontoval rodiče.
„Byli jsme zoufalí,“ šeptala maminka. „Nevěděli jsme si rady… Doktoři říkali…“
„Jak jste mohli?! Byla to vaše dcera!“ křičel jsem.
Táta jen mlčel a díval se do prázdna.
Od té doby už nic nebylo jako dřív. Rodiče se rozvedli, já odešel z domova a začal nový život v Brně. Ale Aničku jsem nikdy nenašel. Občas mi přijde sen – sedíme spolu na houpačce v parku a ona se usmívá.
Někdy přemýšlím: Co by bylo, kdybych tehdy otevřel ty dveře? Kdybych měl odvahu postavit se rodičům? Možná bych dnes nebyl tak sám.
Máte i vy ve své rodině tajemství, o kterých se nemluví? Myslíte si, že je lepší mlčet, nebo hledat pravdu – i když bolí?