Poslední píseň pro Aničku: Rozloučení na dětském oddělení Motolské nemocnice

„Kláro, musíte se rozhodnout. Čas běží.“ Sestřička Jana mi jemně stiskla ruku, ale její oči byly zarudlé od slz. Stála jsem u postýlky v Motolské nemocnici, kde ležela naše Anička – naše sluníčko, které ještě před pár dny běhalo po bytě a smálo se na celé kolo. Teď tu byla ticho, napojená na přístroje, které za ni dýchaly. Všude kolem pípání monitorů, šepoty lékařů a pach dezinfekce.

„Já… já nevím,“ hlesla jsem a podívala se na manžela Petra. Ten jen mlčky zíral na podlahu. Vím, že v něm zuřil stejný boj jako ve mně – zoufalství, vztek, bezmoc. Nikdo nás na tohle nepřipravil. Nikdo nám neřekl, že jedno odpoledne může všechno skončit.

Byla to obyčejná sobota. Anička si hrála s míčem před domem, já věšela prádlo a Petr opravoval kolo. Stačila vteřina nepozornosti, auto z vedlejší ulice… Pak už jen sirény, křik, krev na chodníku. Všechno se rozmazalo do jedné nekonečné noční můry.

Teď tu stojím a mám rozhodnout, jestli dovolím lékařům odebrat Aničce orgány. „Vaše dcera je mozkově mrtvá,“ opakoval primář Novotný už potřetí. „Ale její srdce bije dál. Může zachránit jiné děti.“

„Aničko…“ zašeptala jsem a pohladila ji po vláskách. Byla tak krásná, jako by spala. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem jí zpívala ukolébavky. „Spi, holčičko, spi…“

Petr mě objal kolem ramen. „Kláro, ona by to tak chtěla. Vždycky byla naše malá dobrá duše.“

Slzy mi stékaly po tvářích. „Ale já ji nechci pustit…“

Sestřička Jana se rozplakala taky. „Víte, že tu máme malého Filípka? Čeká už půl roku na nové srdíčko. A další dvě děti potřebují ledviny…“

V tu chvíli jsem věděla, že musím najít sílu. Pro Aničku. Pro ty ostatní děti. Podepsala jsem papír a zhroutila se Petrovi do náruče.

Následující hodiny byly jako zlý sen. Lékaři nás nechali s Aničkou o samotě. Seděla jsem u její postýlky a šeptala jí do ouška všechny ty věci, které jsem jí nestihla říct: jak moc ji miluju, jak mi bude chybět její smích, jak nikdy nezapomenu na její první krůčky.

Pak přišly sestřičky – Jana, Monika a paní doktorka Hrdličková. „Můžeme jí zazpívat?“ zeptala se Monika tiše.

Přikývla jsem a ony začaly zpívat: „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…“ Hlas jim občas selhával, ale zpívaly dál. Přidala jsem se k nim a Petr taky. Celé oddělení se ponořilo do ticha a smutku.

Když píseň skončila, políbila jsem Aničku na čelo naposledy v životě.

Pak už všechno šlo rychle – lékaři ji odvezli na sál a my zůstali sami v prázdné místnosti. Petr mě držel za ruku a oba jsme plakali.

Dny po tom byly jako v mlze. Lidé nám nosili květiny, volali příbuzní z Moravy i z Prahy. Někteří říkali: „To jste udělali správně.“ Jiní jen mlčky objímali.

Jednou večer mi volala maminka Filípka – toho chlapečka, co dostal Aniččino srdce. „Nevím, jak vám poděkovat,“ vzlykala do telefonu. „Dali jste nám druhou šanci.“

Cítila jsem zvláštní směs bolesti a hrdosti. Věděla jsem, že jsme udělali správnou věc – ale stejně mě to ničilo.

Jednou jsme šli s Petrem kolem dětského hřiště u našeho domu. Viděli jsme tam Filípka s rodiči – smál se a běhal za míčem stejně jako kdysi Anička. Petr mě chytil za ruku: „Podívej… její srdce pořád bije.“

Někdy mám pocit, že slyším Aniččin smích ve větru nebo cítím její ručku ve své dlani. Vím, že už ji nikdy neobejmu – ale díky ní žijí další děti.

Každý den si kladu otázku: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo rozhodnout o jejím těle? A co byste udělali vy na mém místě?