Poslední rozloučení: Šestiletý Adam nese rakvičku své sestřičky

„Adame, pojď sem, prosím tě!“ volala na mě maminka z kuchyně. Její hlas byl rozechvělý a já jsem cítil, jak se mi v břiše svírá uzel. Věděl jsem, že něco není v pořádku. V ruce jsem svíral plyšového medvídka, kterého jsem dostal k pátým narozeninám, a pomalu jsem šel za ní. V kuchyni seděl táta s hlavou v dlaních a maminka měla oči červené od pláče.

„Adámku, Anička… Anička už není s námi,“ zašeptala maminka a její hlas se zlomil. V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc kousků. Anička byla moje malá sestřička. Byla jí teprve tři roky. Každý večer jsem jí četl pohádky a chránil ji před zlými sny. Teď tu najednou nebyla.

Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo včera. Bylo pondělí a venku pršelo. Anička měla horečku a maminka ji držela v náručí. Já jsem seděl u její postýlky a hladil ji po vláskách. „Neboj se, Aničko, já tě ochráním,“ šeptal jsem jí do ouška. Ale tentokrát jsem ji ochránit nedokázal.

Když přišla sanitka a odvezla ji do nemocnice, chtěl jsem jet s ní. Táta mě ale pevně objal a řekl: „Musíš zůstat doma, Adame.“ Nikdy mu to nezapomenu. Cítil jsem se bezmocný a malý. Když nám pak zavolali z nemocnice, že Anička už dýchat nezačala, měl jsem pocit, že za to můžu já.

Dny po její smrti byly jako v mlze. Maminka skoro nemluvila, jen tiše plakala. Táta chodil do práce dřív než obvykle a domů se vracel pozdě večer. Já jsem seděl ve svém pokoji a díval se na Aniččiny hračky. Nikdo si mě nevšímal. Jen babička občas přišla a pohladila mě po vlasech.

Pak přišel den pohřbu. Bylo mi šest let a měl jsem nést rakvičku své sestřičky. Byla tak malá, bílá a ozdobená fialovými kvítky. „Chceš ji nést s námi?“ zeptal se mě strýc Petr. Přikývl jsem, i když mi srdce bušilo až v krku.

Stál jsem mezi dospělými muži a držel jsem jeden roh rakvičky. Byla lehká, až příliš lehká na to, kolik lásky v ní bylo zavřené. Lidé kolem plakali, ale já neplakal. Jen jsem šel a díval se před sebe. V hlavě mi zněla slova: „Neboj se, Aničko, já tě ochráním.“

Po pohřbu jsme se vrátili domů. Dům byl tichý jako nikdy předtím. Maminka seděla u stolu a dívala se do prázdna. Táta stál u okna a kouřil jednu cigaretu za druhou. „Proč jsi ji nenechal jet se mnou?“ vyhrkl jsem na něj najednou.

Táta se otočil a poprvé za dlouhou dobu se na mě podíval. „Adame, byl jsi ještě malý…“ začal vysvětlovat, ale já ho přerušil: „Možná bych jí pomohl! Možná by neumřela!“

Maminka začala plakat ještě víc a táta mě objal tak pevně, až mě to zabolelo. „To není tvoje vina,“ šeptal mi do vlasů. Ale já tomu nevěřil.

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Maminka vyčítala tátovi, že měl jet do nemocnice sám, táta zase mamince, že měla zavolat sanitku dřív. Já jsem jen seděl ve svém pokoji a poslouchal jejich křik za dveřmi.

Jednoho dne přišla babička a vzala mě na hřbitov. Sedli jsme si k Aniččině hrobu a ona mi řekla: „Víš, Adámku, někdy se dějí věci, které nemůžeme ovlivnit. Ale to neznamená, že jsme špatní nebo že jsme selhali.“

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Začal jsem si psát dopisy Aničce – každý večer jeden. Psával jsem jí o tom, co se děje doma, o tom, jak moc mi chybí její smích i to, jak jsme spolu stavěli domečky z kostek.

Jednou večer přišla maminka do mého pokoje a našla mě u stolu s dopisem v ruce. „Můžu si ho přečíst?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem.

Když dočetla, objala mě a poprvé od Aniččiny smrti jsme plakali spolu – ne každý zvlášť.

Časem jsme se s tátou i maminkou začali znovu bavit o obyčejných věcech – o škole, o práci i o tom, co budeme dělat o víkendu. Ale Anička nám chyběla pořád.

Někdy v noci slyším její smích ve snech a ráno mám pocit, že je pořád někde poblíž.

Možná už nikdy nebudeme úplně šťastní jako dřív, ale naučili jsme se žít s bolestí i s tím prázdným místem u stolu.

A tak si někdy večer sednu k oknu a ptám se sám sebe: Je možné odpustit sobě i ostatním? A kdy bolest přestane bolet tak moc?