Poslední slova bratra: Loučení u řeky Sázavy

„Honzo, nechoď dneska k řece, prosím tě! Máš ještě úkoly a mamka bude zuřit.“ Moje slova se rozplynula ve vzduchu stejně rychle, jako když Honza popadl batoh a s úsměvem mi zamával ode dveří. „Neboj, Eli, všechno stihnu. A zavolám ti, až budu doma, slibuju!“ Jeho hlas byl plný života a já jsem si tehdy myslela, že je nesmrtelný. Byl o tři roky mladší, ale vždycky měl pocit, že musí všechno zkusit první.

Ten den byl dusný červnový pátek. Všichni jsme byli unavení z posledních dnů školy a Honza se těšil na koupání s kamarády u Sázavy. Já jsem zůstala doma a snažila se dohnat učení na maturitu. Ale v hlavě mi pořád zněla jeho slova. Měla jsem špatný pocit, ale nechtěla jsem být za otravnou sestru.

Když se setmělo a Honza pořád nebyl doma, začala jsem být nervózní. Volala jsem mu, ale mobil byl nedostupný. Mamka už pochodovala po kuchyni a táta se tvářil zamračeně. „To je typický Honza, zase někde lítá,“ bručel táta, ale v očích měl strach. Když zazvonil telefon a na displeji svítilo číslo Honzova kamaráda Tomáše, věděla jsem, že je zle.

„Eliško… Honza… on…“ Tomášův hlas se třásl. „Byli jsme u jezu… on skočil do vody a proud ho vzal… nemohli jsme ho najít…“ V tu chvíli se mi svět rozpadl. Křičela jsem na Tomáše, ať to není pravda, ať mi Honzu dá k telefonu. Ale místo toho jsem slyšela jen vzlyky.

Následující hodiny byly jako zlý sen. Policie, hasiči, sanitka. Mamka omdlela, táta mlčel a já jsem běhala kolem řeky a volala Honzovo jméno. Lidé z vesnice se shlukovali na břehu, šeptali si a dívali se na nás s lítostí v očích. Nikdo nevěděl, co říct.

Druhý den ráno našli Honzovo tělo několik kilometrů po proudu. Když nám to policista oznámil, mamka se zhroutila na zem a já jsem měla pocit, že už nikdy nebudu schopná dýchat. Táta mě objal tak silně, až mě to bolelo.

Pohřeb byl krátký a tichý. Lidé přinášeli květiny a objímali nás. Slyšela jsem šepot: „Takový mladý kluk…“ „Byl to smíšek…“ „Vždycky pomáhal starým lidem s nákupem…“ Každé slovo mě bodalo do srdce. Proč právě on? Proč můj brácha?

Po pohřbu se náš dům ponořil do ticha. Mamka celé dny ležela v posteli a odmítala jíst. Táta chodil do práce dřív než obvykle a vracel se pozdě v noci. Já jsem seděla v Honzově pokoji a prohlížela si jeho věci – rozbitý skateboard, staré komiksy, tričko s logem kapely Kryštof. Všude byl jeho smích, jeho vůně, jeho život.

Jednou večer jsem našla v jeho mobilu nedokončenou zprávu: „Eliško, dneska to bylo super! Ještě ti zavolám…“ Ta slova mě zlomila. Plakala jsem tak dlouho, až jsem usnula na jeho posteli.

Začaly přicházet výčitky. Kdybych ho víc hlídala… Kdybych mu zakázala jít k řece… Kdybych mu zavolala dřív… Táta mi jednou v hádce vyčetl: „Měla jsi ho zastavit! Byla jsi starší!“ Mamka mě objala a šeptala: „To není tvoje vina…“ Ale já jí nevěřila.

Jednoho dne přišla Tomášova máma s krabicí věcí, které zůstaly u nich doma po koupání. Mezi nimi byl i Honzův náramek přátelství, který jsme si kdysi vyrobili na táboře. Držela jsem ho v ruce a vzpomínala na naše dětství – jak jsme stavěli bunkry v lese za vesnicí, jak jsme spolu jezdili na kolech do školy, jak jsme si šeptali tajemství pod peřinou.

Začala jsem psát Honzovi dopisy. Psala jsem mu o tom, jak moc mi chybí, jak se bojím budoucnosti bez něj, jak se snažím být silná kvůli mamce a tátovi. Psala jsem mu o tom, že už nikdy neuslyším jeho smích ani neucítím jeho objetí.

Jednou večer přišla mamka do mého pokoje a sedla si ke mně na postel. „Eliško,“ začala tiše, „musíme žít dál. Honza by nechtěl, abychom se trápili.“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé od pohřbu jsme spolu plakaly.

Dnes je to už rok od té tragédie. Každý den chodím k řece a házím do vody kamínky s napsanými vzkazy pro Honzu. Někdy mám pocit, že slyším jeho hlas ve větru nebo vidím jeho úsměv v odrazu hladiny.

Život jde dál – ale nikdy už nebude stejný. Naučila jsem se vážit si každého okamžiku s těmi, které miluji. A stále si kladu otázku: Mohla jsem udělat něco jinak? Co byste udělali vy na mém místě?