Příliš mladá na mámu: Můj život jako dospívající matka v Praze

„Ivano! Okamžitě pojď sem!“ křičela máma z kuchyně, zatímco jsem se snažila utišit malou Aničku, která už půl hodiny v kuse plakala. Bylo mi sedmnáct a místo abych řešila maturitu nebo první lásky, stála jsem v pyžamu s dítětem v náručí a slzami v očích. „Co je zase?“ vyhrkla jsem podrážděně, ale v hlase mi zněla únava, kterou jsem nedokázala skrýt.

Máma stála u dřezu, ruce zabořené do pěny, a ani se na mě nepodívala. „Měla bys být ve škole, ne tady. Tohle není normální život pro holku tvého věku.“

„A co mám dělat? Anička má horečku, nemůžu ji nechat samotnou!“ bránila jsem se, ale věděla jsem, že je to marné. Od chvíle, kdy jsem oznámila, že jsem těhotná, se náš vztah změnil. Táta se mnou skoro nemluvil a máma mi každý den připomínala, jak moc jsem je zklamala.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem poprvé držela v ruce pozitivní test. Bylo to v koupelně u kamarádky Lucie. „To není možný,“ šeptala jsem a Lucie mě objala. „To zvládneš,“ říkala tehdy. Jenže ona byla jediná, kdo mi zůstal. Ostatní kamarádi se ode mě začali odtahovat. Najednou jsem byla ta holka, co to nezvládla uhlídat.

Když jsem to řekla doma, táta jen mlčel a odešel z místnosti. Máma plakala a pak na mě křičela. „Jak jsi mohla být tak hloupá? Víš vůbec, co jsi udělala?“ V tu chvíli jsem si přála zmizet. Ale nebylo kam.

Otec Aničky, Petr, byl o dva roky starší. Ze začátku říkal, že mě podpoří, ale když zjistil, že to myslím vážně a dítě si nechám, začal couvat. „Já na to nejsem připravený,“ řekl mi jednou večer na lavičce před panelákem. „Promiň.“ A od té doby už jen posílal občas peníze přes účet jeho mámy.

První týdny po porodu byly peklo. Nespala jsem víc než dvě hodiny v kuse. Máma mi pomáhala s Aničkou, ale nikdy mi nezapomněla připomenout, že tohle je moje chyba. Táta chodil domů pozdě a vyhýbal se mi pohledem. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s Aničkou v náručí a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli někdy budu zase šťastná. Jestli někdy budu moct jít ven s kamarády bez výčitek svědomí nebo strachu, že mě někdo odsoudí.

Ve škole to nebylo lepší. Učitelé na mě koukali s lítostí nebo pohrdáním. Spolužačky si šeptaly za mými zády. Jednou jsem slyšela Moniku říkat: „Viděla jsi ji? Vypadá jak zombie. To má z toho.“ Chtěla jsem jim něco říct, ale neměla jsem sílu.

Lucie mi zůstala věrná. Chodila za mnou domů a pomáhala mi s učením i s Aničkou. „Jsi silnější, než si myslíš,“ říkala mi často. Ale já si tak nepřipadala.

Jednoho dne přišla máma domů dřív z práce a našla mě brečet v koupelně. Anička spala a já seděla na zemi s hlavou v dlaních. „Ivano…“ začala tiše a poprvé za dlouhou dobu mě objala. „Já vím, že to máš těžké. Ale musíš bojovat.“

Začaly jsme spolu víc mluvit. Máma mi začala pomáhat nejen s Aničkou, ale i s učením do školy. Táta byl pořád odtažitý, ale jednou večer přišel za mnou do pokoje a položil mi ruku na rameno. „Nechtěl jsem tě ztratit,“ řekl tiše. Poprvé od mého těhotenství jsme spolu mluvili déle než pět minut.

Přesto všechno byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát. Když Anička onemocněla a já musela zůstat doma místo důležité písemky z matematiky, učitelka mi řekla: „To je vaše volba.“ Ale nebyla to volba – byla to realita.

Jednou večer přišla Lucie s nápadem: „Pojďme založit skupinu pro mladé mámy! Není nás málo a nikdo nám nerozumí.“ Nejdřív jsem se smála – kde bych na to vzala čas? Ale pak jsem si uvědomila, že možná nejsem jediná, kdo se cítí takhle sám.

Začaly jsme se scházet v knihovně na Smíchově – já, Lucie a další tři holky: Katka, která otěhotněla v šestnácti; Martina, která vychovávala dvojčata sama; a Veronika, kterou rodiče vyhodili z domu. Sdílely jsme své příběhy a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že někam patřím.

Jednou jsme uspořádaly besedu pro ostatní studenty školy. Bylo nás tam asi dvacet a poprvé jsem měla pocit, že můj hlas má smysl. Mluvila jsem o tom, jak těžké je být mladou matkou v Česku – jak vás společnost soudí dřív, než vás pozná; jak vás opustí přátelé i rodina; jak musíte být dospělí dřív, než jste na to připraveni.

Dnes je Aničce rok a půl. Pořád bydlím u rodičů a studuji dálkově střední školu. Není to lehké – každý den bojuji s únavou i pochybnostmi o sobě samé. Ale už nejsem sama.

Někdy si říkám: Kde bych dnes byla, kdybych tehdy udělala jinou volbu? Ale pak se podívám na Aničku a vím, že bych neměnila.

Možná nejsem dokonalá máma ani dcera – ale snažím se být lepší každý den. A ptám se vás: Proč je pro nás tak těžké přijmout chyby druhých? Proč místo podpory často volíme odsouzení?