Přílišná laskavost: Když dobré úmysly vedou k nečekaným následkům
«Terezo, prosím, pomoz mi!» volal Jakub zoufale do telefonu. Srdce mi bušilo a v hlavě mi znělo jeho naléhání. Jakub byl můj mladší bratr a vždy jsem se cítila povinna mu pomáhat. Byl to ten typ člověka, který se často dostával do problémů, ale já jsem ho nikdy nedokázala odmítnout.
«Co se stalo, Jakube?» zeptala jsem se s obavou v hlase.
«Potřebuju peníze, jinak mě vyhodí z bytu,» přiznal se a já cítila, jak mi těžkne žaludek. Už to nebylo poprvé, co mě žádal o pomoc. Vždycky jsem mu půjčila, ale tentokrát jsem věděla, že to není správné řešení.
«Jakube, už jsem ti tolikrát pomohla. Musíš se naučit postavit na vlastní nohy,» odpověděla jsem váhavě.
«Prosím, Terezo! Jsi moje jediná naděje,» naléhal dál a já cítila, jak mě svírá pocit viny.
Vzpomněla jsem si na naše dětství v malém městečku u Plzně. Jakub byl vždycky ten roztomilý kluk s velkýma očima, který dokázal každého okouzlit. Ale s dospíváním se jeho šarm změnil v nezodpovědnost. Naše matka zemřela, když jsme byli ještě malí, a otec se utápěl v práci, aby nás uživil. Já jsem se tak stala Jakubovou druhou matkou.
«Dobře, Jakube,» povzdechla jsem si nakonec. «Ale je to naposledy. Musíš si najít práci a začít se starat o sebe.»
Jakub slíbil, že se polepší, ale já věděla, že to nebude tak jednoduché. Poslala jsem mu peníze a doufala, že tentokrát to bude jiné.
O několik týdnů později jsem seděla v kavárně s mou nejlepší kamarádkou Lenkou. «Terezo, proč mu pořád pomáháš?» zeptala se Lenka přímo.
«Je to můj bratr,» odpověděla jsem automaticky.
«Ale tímhle mu nepomáháš. Jen ho udržuješ v jeho problémech,» namítla Lenka a já věděla, že má pravdu.
Začala jsem přemýšlet o tom, jak moje laskavost možná Jakubovi víc škodí než pomáhá. Bylo to jako začarovaný kruh: pomohla jsem mu z jedné šlamastyky a on se hned dostal do další.
Jednoho večera mi zazvonil telefon. Byla to neznámá číslo. «Dobrý den, je to slečna Tereza Nováková?» ozval se hlas na druhém konci.
«Ano, kdo volá?»
«Jsem z nemocnice v Plzni. Váš bratr měl nehodu,» oznámil mi hlas a já cítila, jak mi srdce vynechává úder.
V nemocnici mi lékař vysvětlil, že Jakub měl autonehodu pod vlivem alkoholu. Naštěstí přežil, ale potřeboval dlouhou rehabilitaci.
Seděla jsem u jeho postele a sledovala jeho bledou tvář. «Jakube, co jsi to udělal?» šeptala jsem zlomeně.
Jakub otevřel oči a podíval se na mě s lítostí. «Promiň, Terezo,» řekl slabě.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím změnit svůj přístup. Moje laskavost ho nezachránila; naopak ho udržovala v jeho destruktivním chování.
Po propuštění z nemocnice jsme měli dlouhý rozhovor. «Jakube, miluju tě a vždycky budu stát při tobě,» začala jsem. «Ale musíš si uvědomit, že nemůžu být tvým záchranným lanem navždy. Musíš převzít zodpovědnost za svůj život.»
Jakub přikývl a já viděla v jeho očích odhodlání. Začal chodit na terapii a našel si práci v místní dílně.
Bylo to těžké období pro nás oba, ale nakonec jsme to zvládli. Naučila jsem se říkat ‘ne’ a Jakub se naučil stát na vlastních nohou.
Dnes jsme oba silnější a naše vztahy jsou zdravější než kdy dřív. Ale stále si kladu otázku: Kolik laskavosti je příliš mnoho? A kdy je čas přestat pomáhat těm, které milujeme?