Proč mi dcera brání ve štěstí?

„Mami, prosím tě, neblázni! Vždyť ho znáš sotva půl roku!“ Lucčin hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce zaťaté v pěst, oči zarudlé od pláče. Já jen mlčky hleděla do hrnku s kávou, která už dávno vystydla. V hlavě mi hučelo. Bylo mi sedmapadesát a poprvé po letech jsem cítila, že žiju. Karel byl pozorný, laskavý, uměl mě rozesmát i rozplakat dojetím. Ale Lucie… moje jediná dcera… ta byla přesvědčená, že mě chce jen využít.

„Lucie, já vím, že máš strach. Ale já nejsem hloupá. Vím, co dělám,“ snažila jsem se mluvit klidně, i když mi srdce bušilo až v krku. „Karel není žádný podvodník. Je to slušný člověk.“

„A jak to víš? Protože ti nosí kytky a říká ti hezký slova? Mami, vždyť jsi ho nikdy neviděla pracovat! Pořád jen slibuje, že si najde práci, ale zatím žije z tvého důchodu!“ Lucie zvýšila hlas a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

V tu chvíli se mi před očima promítl celý můj život. Po smrti manžela jsem byla sama skoro deset let. Lucie odešla studovat do Brna a já zůstala v našem bytě na Žižkově. Práce v knihovně mě těšila, ale večery byly dlouhé a tiché. Až jednou přišel Karel – na literární večer. Měl krásný hlas a vyprávěl o svém životě s takovou lehkostí, že jsem mu záviděla.

Začali jsme se vídat častěji. Chodil se mnou na procházky po Vítkově, nosil mi čokoládu a četl mi básně. Když mě poprvé políbil, měla jsem pocit, že mi je zase dvacet. Jenže Lucie ho od začátku nemohla vystát.

„Mami, já tě nechci ztratit,“ zašeptala teď a její hlas byl najednou malý a zlomený. „Bojím se, že ti ublíží.“

Objala jsem ji. „Luci, já vím, že to myslíš dobře. Ale já už nechci být sama.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely Lucčiny výčitky i Karlova slova o lásce a společné budoucnosti. Co když má Lucie pravdu? Co když je Karel opravdu jen šikovný manipulátor?

Druhý den ráno jsem šla na trh pro čerstvé pečivo. U stánku s květinami stál Karel a usmíval se na mě tím svým klukovským úsměvem.

„Dobré ráno, krásko! Dneska jsem ti koupil tulipány,“ podal mi kytici a políbil mě na tvář.

„Karle… můžu se tě na něco zeptat?“

„No jasně, ptej se.“

„Proč vlastně nepracuješ? Lucie říká…“

Ztuhl. „Lucie zase něco vykládala? Aleno, já si práci hledám! Ale víš, jak to dneska je – padesátník bez školy…“

„Ale vždycky jsi říkal, že jsi dělal ve stavebnictví.“

„Dělal. Ale firma zkrachovala a od té doby je to bída.“

Viděla jsem v jeho očích stín strachu. Nebo to byla lež? Najednou jsem si nebyla jistá ničím.

Doma jsem otevřela Karlovu složku s dokumenty. Našla jsem tam pár starých výplatních pásek a potvrzení o zaměstnání z roku 2018. Nic novějšího. Srdce mi bušilo až v krku.

Večer přišla Lucie znovu.

„Mami, prosím tě… podívej se na tohle,“ podala mi mobil s otevřenou stránkou justice.cz. „Podle IČO je Karel v exekuci! Má dluhy skoro půl milionu!“

Zamrazilo mě. „To není možné…“

„Je to pravda! A ty mu chceš věřit?“

Seděla jsem na gauči a cítila se jako malá holka. Všechno se mi zhroutilo pod rukama.

Karel přišel pozdě večer. „Co se děje?“ zeptal se hned ve dveřích.

„Karle… proč jsi mi neřekl o těch dluzích?“

Ztuhl jako socha. „Chtěl jsem ti to říct… bál jsem se, že mě opustíš.“

„A co ještě přede mnou tajíš?“

Mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Nic víc už není.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co je horší – být sama nebo riskovat další zklamání? Lucie mě objala a řekla: „Mami, já tě mám ráda. Nechci tě vidět trpět.“

Ráno jsem Karla požádala, aby odešel. Plakal. Já taky.

Dnes je to měsíc od té chvíle. Každý den si říkám – udělala jsem dobře? Mám právo na štěstí i za cenu rizika? Nebo mám poslouchat rozum a chránit své srdce?

Co byste udělali vy? Má člověk ve zralém věku riskovat kvůli lásce – nebo už by měl věřit jen rozumu?