Proč mi nikdo nezavolal? Pravda o jedné tchyni, která zůstala sama na narozeniny

„Tak co, Marie, kolik ti dneska je?“ ozvalo se posměšně z rádia, které jsem si pustila jen proto, abych neslyšela to ticho. Seděla jsem u stolu v kuchyni, kde voněla svíčková a čerstvě upečený jablečný závin. Všechno bylo připravené – ubrus vyžehlený, talíře s modrým okrajem postavené přesně tak, jak to má ráda moje snacha Jana. Všechno mělo být dokonalé. Jenže bylo půl druhé a nikdo nepřijel.

Zvedla jsem telefon a znovu zkontrolovala zprávy. Nic. Ani od syna Petra, ani od Jany, ani od vnoučat. Přitom jsem jim psala už před týdnem: „Přijeďte na vesnici, udělám vám svíčkovou a závin, jako když byl Petr malý.“ Odpověděli jen stručně: „Uvidíme, mami.“

Svíčková chladla a já si připadala jako hloupá holka. Vždyť jsem celý týden nakupovala, pekla, uklízela – jen aby měli radost. Vždycky jsem byla ta, co drží rodinu pohromadě. Po smrti manžela je to už jen na mně. Ale teď… teď jsem tu sama.

Zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo. „Ahoj mami,“ ozval se Petrův hlas. „Hele, dneska to fakt nestihneme. Děti mají trénink a Jana je unavená z práce. Ale všechno nejlepší, jo?“

„Aha… no, děkuju,“ snažila jsem se znít vesele. „Tak třeba příště.“

„Určitě,“ řekl rychle a zavěsil.

Seděla jsem tam ještě dlouho. Svíčková už byla studená a závin tvrdý. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem se snažila být dobrou matkou i tchyní. Nikdy jsem Janě nevyčítala, že nemá čas nebo že dělá věci jinak než já. Když se narodila Anička, pomáhala jsem jim s hlídáním, prala plínky, vařila jim obědy do krabiček.

Možná jsem byla až moc ochotná? Možná jsem jim lezla na nervy? Nebo je to prostě dnešní doba? Všichni pořád spěchají, každý má svůj život…

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce. Jak jsme seděli u stolu a Jana s Petrem se pohádali kvůli tomu, kdo bude krájet kapra. Já se snažila uklidnit situaci: „Nechte toho, hlavně že jsme spolu.“ Ale Petr pak řekl: „Mami, někdy bys mohla nechat věci být.“

Možná mají pravdu. Možná bych měla přestat všechno organizovat a nechat je být rodinou po svém. Ale proč mě to tak bolí? Proč mám pocit, že už nejsem potřebná?

Večer jsem šla zalít zahradu. Sousedka paní Novotná mě zahlédla přes plot: „Tak co, Marie, slavíte dneska?“

„Ani ne… děti nedorazily,“ odpověděla jsem tiše.

„To víte, mladí mají pořád něco,“ pokrčila rameny. „Já už si zvykla.“

Ale já si zvyknout nechci! Chci slyšet smích vnoučat na dvoře, chci cítit tu radost, když se všichni sejdeme u jednoho stolu. Chci být součástí jejich života.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Jany: „Promiňte za včera, bylo toho na nás moc. Pošlu vám fotky dětí.“ Odpověděla jsem: „Děkuju. Mám vás ráda.“ Ale v srdci mě to pálilo.

Začala jsem přemýšlet – možná bych měla změnit přístup. Možná bych měla najít něco svého, nějakou radost mimo rodinu. Ale jak? Celý život jsem byla pro druhé.

Odpoledne přišla pošťačka s balíkem – byl od Aničky. Otevřela jsem ho a uvnitř byl obrázek: „Babičko, mám tě ráda.“ Rozplakala jsem se.

Možná ještě nejsem úplně zbytečná.

Ale proč je dnes tak těžké udržet rodinu pohromadě? Je to moje vina? Nebo jsme se prostě změnili všichni?

Co myslíte vy? Má člověk bojovat za rodinu za každou cenu, nebo se naučit pustit a žít pro sebe?