Prosba za zavřenými dveřmi: Příběh o naději, zradě a síle rodiny

„Mami, prosím tě, už zase pláčeš?“ šeptla jsem, když jsem ji našla v kuchyni, jak se opírá o dřez a slzy jí stékají po tvářích. Voda v konvici už dávno přestala vřít a v rohu místnosti tiše seděl můj bratr Tomáš, jehož pohled byl upřený do prázdna. Věděla jsem, že je zle. Peníze došly, Tomášovy léky jsou drahé a máma už neměla sílu předstírat, že všechno zvládáme.

„Zuzanko, já už nevím, co mám dělat,“ vzlykla. „Bez těch léků to Tomáš nezvládne. A já… já už nemám kde brát.“

V tu chvíli jsem věděla, že musím udělat něco, co jsem si nikdy nepřipouštěla – požádat o pomoc našeho souseda, pana Novotného. Všichni ve vesnici věděli, že je to bohatý muž. Jeho dům na kopci zářil novotou a jeho auto bylo vždy čisté a lesklé. Ale také se říkalo, že je chladný a na nikoho se neusmívá.

Srdce mi bušilo až v krku, když jsem stála před jeho dveřmi. Zhluboka jsem se nadechla a zazvonila. Dveře se otevřely a v nich stál pan Novotný – vysoký, s přísným pohledem a rukama založenýma na prsou.

„Co potřebuješ?“ zeptal se bez pozdravu.

„Pane Novotný… já…“ koktala jsem. „Potřebovala bych půjčit peníze na Tomášovy léky. Máma už nemá kde brát a…“

„A proč bych to měl dělat?“ přerušil mě ostře. „Celý život jste si žili podle svého, nikdy jste mě nepotřebovali.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. „Já vím, ale teď opravdu nemáme jinou možnost. Prosím vás…“

Chvíli na mě mlčky hleděl. Pak ustoupil stranou a pustil mě dovnitř. Jeho dům byl plný luxusu – koberce, obrazy, vůně kávy ve vzduchu. Posadil mě do křesla a nalil mi sklenici vody.

„Kolik potřebujete?“ zeptal se nakonec.

„Deset tisíc korun,“ šeptla jsem.

Zamračil se. „To není málo. Ale mám podmínku.“

Zatajila jsem dech. „Jakou?“

„Chci, abyste mi pomohli s úklidem domu a zahrady. Moje žena je po operaci a já to sám nezvládám.“

Byla jsem tak vděčná, že jsem okamžitě souhlasila. Vrátila jsem se domů s penězi a máma mě objala tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky.

Začala jsem chodit k Novotným každý den po škole. Jeho žena paní Novotná byla tichá a smutná, ale vždy mi nabídla čaj nebo koláč. Práce bylo hodně – mytí oken, sekání trávy, zametání dvora. Pan Novotný mě často kontroloval a někdy měl poznámky, které bolely víc než puchýře na rukou.

Jednoho dne jsem přišla dřív a zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi.

„Proč jim vůbec pomáháš?“ ptala se paní Novotná tiše.

„Protože chci mít u nich dluh,“ odpověděl tvrdě její muž. „Až přijde čas, budou mi muset být vděční.“

Zůstala jsem stát jako přimražená. Celou dobu jsem si myslela, že nám pomáhá z dobroty srdce – ale on nás chtěl jen ovládat.

Když jsem se vrátila domů, máma seděla u stolu s hlavou v dlaních. „Zuzanko, dnes tu byl pan Novotný,“ řekla tiše. „Nabídl mi práci u něj ve skladu za minimální mzdu. Prý abychom splatili dluh.“

Vztek ve mně vřel. „Tohle není pomoc! To je vydírání!“ vykřikla jsem.

Máma mě pohladila po vlasech. „Ale Tomáš potřebuje léky…“

V tu chvíli jsem pochopila, že musím něco udělat sama. Ve škole jsem si všimla letáku o sbírce pro nemocné děti. Napsala jsem organizátorům náš příběh – upřímně a bez příkras.

Za týden nám přišel dopis: „Vaše rodina byla vybrána jako příjemce sbírky.“ Lidé z celé republiky nám začali posílat peníze i povzbudivé dopisy.

Když to zjistil pan Novotný, přišel k nám domů rozzuřený.

„Tohle jste mi neměli udělat! Teď si všichni budou myslet, že jsem vás chtěl využít!“ křičel.

Máma mu klidně odpověděla: „My jsme jen chtěli přežít.“

Od té doby se na nás díval jinak – s nenávistí i strachem. Ale my jsme byli silnější než kdy dřív.

Dnes už je Tomáš dospělý a já studuji vysokou školu v Praze. Máma pracuje v místní knihovně a jsme spolu šťastné. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci – ani na to, jak snadno může být pomoc proměněna ve zbraň.

Někdy si večer sednu k oknu a ptám se sama sebe: Proč je pro některé lidi tak těžké pomáhat bez postranních úmyslů? A co bych udělala dnes jinak? Co byste udělali vy?