Řekla jsem paní Novotné, že už nebudu její holka pro všechno: Proč se o ni nepostará její dcera?

„Paní Novotná, už to dál nejde! Já… já už opravdu nemůžu,“ vyhrkla jsem, zatímco jsem v jedné ruce držela její nákup a druhou si otírala pot z čela. Venku lilo jako z konve a já měla promočené boty i náladu. V jejím malém bytě vonělo po starém prádle a levné kávě, kterou si vařila na slabých plotýnkách. Paní Novotná se na mě podívala těma svýma unavenýma očima, ve kterých se mísila prosba s výčitkou.

„Ale Maruško, vždyť já nikoho jiného nemám…“ zašeptala.

„A co vaše Lenka? Vždyť je to vaše dcera! Proč ona nikdy nepřijede? Proč všechno zůstává na mně?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně mísí vztek, lítost i vina. Už rok jsem byla ta, kdo nosil nákupy, vyzvedával léky, měnil povlečení a poslouchal nekonečné stesky po lepších časech. Zatímco Lenka žila svůj život v Praze, já se stala dcerou na zavolání.

Pamatuju si ten den, kdy paní Novotná poprvé zaklepala na moje dveře. Bylo to loni v zimě, když uklouzla na chodníku a zlomila si nohu. „Maruško, prosím vás, mohla byste mi dojít pro rohlíky?“ ptala se tehdy nesměle. Bylo mi jí líto – byla sama, vdova už deset let, a sousedé v našem paneláku spíš zavírali dveře než by pomohli. Jenže z jednoho nákupu se stala rutina. Každý den něco: léky, pošta, úklid, někdy i společnost u televize.

Moje vlastní rodina to nesla těžce. Manžel Petr mi často říkal: „Maruško, nejsi přece sociální pracovnice! Máš taky svůj život.“ Děti si stěžovaly, že na ně nemám čas. Ale já měla pocit, že když paní Novotné nepomůžu já, nikdo jiný to neudělá.

Jenže dnes už jsem byla vyčerpaná. Práce v knihovně mě zmáhala a doma mě čekaly úkoly s dětmi i vaření. A když mi paní Novotná dnes volala už potřetí kvůli tomu, že jí došel cukr do kávy, něco ve mně prasklo.

„Lenka má dvě malé děti,“ řekla paní Novotná tiše. „Nemůže si mě vzít k sobě do bytu. A do domova důchodců nechci.“

Vzpomněla jsem si na tu jedinou návštěvu, kdy Lenka přijela – před rokem na Velikonoce. Přivezla mamince bonboniéru a rychle spěchala zpátky do Prahy. „Mami, já fakt nemůžu často jezdit,“ omlouvala se tehdy. „Však máš hodnou sousedku.“

V tu chvíli jsem pochopila: pro Lenu bylo jednodušší přehodit odpovědnost na mě. A já ji přijala – ze soucitu i ze strachu, že bych mohla být jednou taky tak sama.

„Paní Novotná,“ řekla jsem teď pevněji, „já vás mám ráda a nechci vás nechat ve štychu. Ale nemůžu být pořád jenom vaše holka pro všechno. Musíte to říct Lence. Nebo aspoň požádat o pomoc sociální pracovnici.“

Chvíli bylo ticho. Pak paní Novotná začala plakat. „Já vím… ale bojím se být na obtíž…“

Sedla jsem si vedle ní a vzala ji za ruku. „Ale vždyť už jste na obtíž mně,“ řekla jsem jemněji. „A já už to nezvládám.“

Ten večer jsem doma dlouho nemohla usnout. Petr mě objal a šeptal: „Udělala jsi správnou věc.“ Ale já měla v srdci tíhu.

Druhý den jsem zavolala Lence. „Dobrý den, tady Marie Nováková, sousedka vaší maminky,“ začala jsem opatrně.

„Ano? Něco se stalo?“ ozvalo se nervózně.

„Vaše maminka potřebuje víc pomoci, než jí můžu dát. Prosím vás, zkuste to nějak řešit – třeba přes pečovatelskou službu nebo domov seniorů.“

Lenka mlčela dlouho. Pak řekla: „Já vím… je to těžké… Ale já fakt nemám kam ji dát.“

„Ale já nejsem vaše rodina,“ řekla jsem tiše.

Po tom hovoru se něco změnilo. Paní Novotná byla smutnější a uzavřenější. Já cítila úlevu i vinu zároveň. Za pár týdnů začala docházet pečovatelka z města – nebylo to ideální, ale aspoň už nebyla všechno jen na mně.

Od té doby často přemýšlím: Kde končí sousedská výpomoc a začíná rodinná odpovědnost? Je správné říct dost – i když tím někoho zklameme? A co bych si přála já sama, kdybych byla na místě paní Novotné?

Možná je čas se ptát: Kdo je opravdu zodpovědný za naše staré rodiče? A proč je tak těžké říct: «Už nemůžu»?