Říkali mi tetičko, ale viděli jen můj byt: Příběh zrady v rodině

„Marie, vždyť jsi sama. Komu ten byt stejně jednou zůstane?“ slyšela jsem Janin hlas, ostrý jako nůž, když jsem v kuchyni míchala kávu. Ruce se mi třásly, hrnek cinkal o talířek. Bylo sobotní ráno a v bytě voněly čerstvé rohlíky, ale vzduch byl těžký, dusivý. Jana, dcera mé sestry Aleny, seděla naproti mně, oči upřené do mé tváře, ale v pohledu nebylo ani špetky něhy. Jen vypočítavost.

Nikdy jsem nebyla člověk, který by se hádal. Vždycky jsem byla ta tichá tetička Marie, co peče bábovky a posílá pohledy z lázní. Když mi bylo padesát, zůstala jsem sama – manžel odešel za jinou a děti jsme nikdy neměli. Celý život jsem šetřila, abych si mohla dovolit tenhle malý byt na Vinohradech. Pro mě byl domovem, útočištěm, jediným místem, kde jsem mohla být sama sebou.

Jana byla vždycky jiná než její matka. Ambiciózní, rychlá, moderní. Když mi před měsícem zavolala, že by se mnou chtěla strávit víkend, byla jsem dojatá. Myslela jsem si, že jí na mně záleží. Že si chce popovídat, možná se svěřit. Ale už první večer jsem cítila, že něco není v pořádku. „Tetičko, máš to tu krásné. Až jednou… víš, že bych tu mohla bydlet? S přítelem hledáme něco v centru.“ Smála jsem se tomu – myslela jsem, že žertuje.

Ale dnes ráno už to nebyl vtip. „Měla bys to napsat na mě,“ řekla najednou a položila přede mě papír s předtištěnou plnou mocí. „Vždyť víš, jak je dneska těžké něco získat. A já bych ti pomohla se vším, co budeš potřebovat.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Jano, proč to děláš? Myslela jsem, že jsi přijela za mnou…“

Zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Tetičko, vždyť jsi sama. My jsme tvoje rodina. Nechceš přece, aby to jednou připadlo státu nebo nějakým cizím lidem.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno to povídání o rodině bylo jen zástěrkou. Že mě nevidí jako člověka, ale jako klíč od bytu. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem Janě posílala peníze na studia, kupovala dárky k narozeninám a poslouchala její stížnosti na život. Najednou to všechno ztratilo smysl.

„Nechci o tom mluvit,“ řekla jsem tiše a vstala od stolu. Jana protočila oči a začala balit věci. „Tak promiň, že jsem ti chtěla pomoct,“ utrousila a práskla dveřmi.

Zůstala jsem stát v kuchyni a dívala se na prázdný hrnek. Slzy mi stékaly po tváři a já si připadala jako největší hlupák na světě. Zavolala jsem sestře Aleně – potřebovala jsem slyšet její hlas, ujistit se, že aspoň ona mě chápe. Ale místo útěchy jsem slyšela jen: „Marie, vždyť je to normální. Jana je mladá, potřebuje začít žít. Ty už máš všechno za sebou.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Celý život jsem byla ta hodná teta, která ustupuje a nikdy si nestěžuje. Ale teď už ne. Ten byt je můj domov. Můj jediný jistý bod v životě. Proč bych ho měla dát někomu jen proto, že je to rodina?

Dny plynuly a já se snažila najít klid. Ale Jana mi začala psát zprávy – nejdřív prosby, pak výčitky a nakonec výhrůžky. „Jestli to neuděláš, už tě nikdy neuvidím,“ stálo v jedné z nich. Alena mi přestala volat úplně.

Začala jsem chodit na procházky do Riegrových sadů a přemýšlela o tom všem. Potkávala jsem sousedku paní Novotnou, která mi jednou řekla: „Marie, musíte myslet i na sebe. Rodina je důležitá, ale ne za každou cenu.“

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, co znamená být rodina. Je to opravdu jen krev a příjmení? Nebo je to něco víc? Vzpomněla jsem si na svého bývalého kolegu Karla, který mi kdysi řekl: „Rodinu si člověk někdy musí najít sám.“

Rozhodla jsem se napsat závěť – ne proto, abych někoho potrestala, ale abych měla klid. Byt odkazuji charitě pro opuštěné seniory. Možná to není populární rozhodnutí, ale je moje.

Když jsem to Janě oznámila, přišla ke mně domů a rozplakala se. „Tetičko, já to myslela dobře…“ Ale já už jí nevěřila. „Jano, možná jednou pochopíš, jak moc to bolelo.“

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct ne – i těm nejbližším. Možná jsem přišla o rodinu, ale získala jsem zpět sama sebe.

Někdy si říkám: Je lepší být sám a v klidu, nebo obklopen lidmi, kteří vás vidí jen jako majetek? Co byste udělali vy na mém místě?