Rodinné setkání ve čtvrtek: Nečekané rozhodnutí o babiččině domě

„Tohle není fér, mami!“ vykřikla jsem, když jsem slyšela, jak tatínek klidným hlasem oznamuje: „Rozhodli jsme se s maminkou, že dům prodáme a peníze si rozdělíme mezi vás dvě.“ V tu chvíli mi v hlavě hučelo. Seděla jsem u stolu v kuchyni, kde ještě před rokem sedávala babička a vyprávěla nám pohádky. Teď tu byla jen prázdnota a napětí, které by se dalo krájet.

Moje sestra Jana se na mě podívala pohledem, který jsem u ní neviděla od dětství. „A co když já ten dům nechci prodat?“ zeptala se tiše, ale pevně. Rodiče se na sebe podívali, jako by to čekali. „Janičko, my už jsme rozhodli. Je to pro všechny nejlepší,“ řekla maminka a nervózně si uhladila sukni.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá svět. Babiččin dům byl pro mě víc než jen nemovitost. Bylo to místo, kde jsem se schovávala před světem, když jsem jako malá utíkala před hádkami rodičů. Bylo to místo, kde jsem poprvé políbila kluka z vedlejší vesnice, kde jsme s Janou v zimě stavěly sněhuláky a v létě sbíraly třešně ze starého stromu na zahradě.

„Proč jste nám to neřekli dřív?“ vyhrkla jsem. Tatínek pokrčil rameny: „Chtěli jsme vás ušetřit zbytečných emocí. Dům je starý, potřebuje opravy a my už na to nemáme sílu ani peníze.“

Jana vstala od stolu a přešla k oknu. „Já bych ten dům opravila. Vzala bych si úvěr, klidně bych tu zůstala s dětmi. Vždyť je to jediné místo, kde se cítím doma.“

Maminka se rozplakala. „Janičko, my víme, že ti na tom záleží, ale musíme myslet i na sebe. Chceme si trochu užít důchodu.“

V tu chvíli jsem nevěděla, na čí stranu se postavit. Sama jsem měla dvě děti a hypotéku na byt v Praze. Peníze z prodeje domu by mi pomohly splatit dluhy. Ale zároveň jsem cítila, že prodáním domu ztratíme poslední kousek rodinné historie.

„A co kdybychom dům nechali Janě a já bych dostala peníze?“ navrhla jsem opatrně. Tatínek zavrtěl hlavou: „To nejde. Musíme být spravedliví ke všem.“

Jana se otočila od okna a podívala se na mě s očima plnýma slz: „Ty bys mi to dovolila? Vždyť jsi vždycky chtěla všechno rozdělit napůl.“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na všechny ty hádky o hračky, o pozornost rodičů, o lásku. Najednou mi došlo, že nejde jen o dům. Jde o všechno nevyřčené mezi námi.

„Možná bychom měli chvíli počkat,“ navrhla jsem. „Třeba najdeme řešení, které bude vyhovovat všem.“

Rodiče ale byli neoblomní. „Realitní makléř už má klíče,“ řekl tatínek tiše.

V tu chvíli se Jana rozplakala a vyběhla z kuchyně. Slyšela jsem bouchání dveří a její kroky na schodech. Maminka ji chtěla jít utěšit, ale tatínek ji zadržel.

Zůstala jsem sedět u stolu a dívala se na prázdný hrnek od kávy. Tolik vzpomínek v jednom domě – a teď má všechno zmizet kvůli penězům? Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se s Janou v dětství hádaly o každou maličkost a jak nás babička vždycky smířila svým laskavým slovem.

Když jsem večer odcházela domů, Jana už byla pryč. Rodiče seděli v obýváku mlčky vedle sebe. Nikdo nic neříkal. Cestou domů jsem brečela v autě a přemýšlela, jestli jsme někdy byli opravdová rodina.

Druhý den mi Jana napsala zprávu: „Promiň mi včerejšek. Já jen… nemůžu uvěřit, že už nikdy nebudeme spolu v babiččině kuchyni.“ Odpověděla jsem jí: „Taky mě to bolí. Ale možná je čas začít tvořit nové vzpomínky.“

Jenže jak začít znovu, když to staré ještě neskončilo? A je možné zachovat rodinu pohromadě, když nás rozděluje něco tak obyčejného jako dům?

Možná jste to zažili taky – jak jste se rozhodli vy? Je možné najít spravedlnost tam, kde jsou jen city a vzpomínky?