Rozchod s minulostí: Když matka řekne dost

„Mami, tohle nemyslíš vážně!“ křičel na mě Petr, když jsem mu v dešti házela jeho věci na chodbu našeho panelákového bytu v Ostravě. „Myslím to naprosto vážně. Už toho mám dost!“ odpověděla jsem, hlas se mi třásl, ale ruce byly pevné. Sousedka paní Novotná vykoukla ze dveří, ale rychle je zase zabouchla. Všichni v domě věděli, že u nás není něco v pořádku, jen nikdo neměl odvahu se zeptat.

Petr byl můj jediný syn. Po smrti mého muže Karla před třemi lety se změnil. Začal pít, ztratil práci a doma byl čím dál agresivnější. Nejhorší bylo, že jsem si dlouho namlouvala, že je to jen období. Že když budu trpělivá a laskavá, všechno se spraví. Ale místo toho se to jen horšilo. Každý večer jsem seděla v kuchyni, poslouchala jeho výčitky a urážky a v hlavě mi zněla slova mé dcery Lucie: „Mami, proč si to necháváš líbit?“

Lucie žije s manželem a malou Aničkou v Havířově. Vždycky byla silnější než já. Když mi jednou volala a slyšela můj uplakaný hlas, řekla: „Přijeď k nám. Aspoň na chvíli.“ Ale já jsem se bála. Co by tomu řekli lidi? Co by řekla rodina? Matka opustí svého syna? To přece není normální.

Ten večer ale něco prasklo. Petr přišel domů opilý a začal na mě křičet kvůli večeři. „Jsi k ničemu! Táta by tě už dávno vyhodil!“ To byla poslední kapka. Vzpomněla jsem si na Karla – byl charismatický, všichni ho měli rádi, ale doma uměl být tvrdý. Nikdy mě neuhodil, ale jeho slova bolela víc než facka. Po jeho smrti jsem si myslela, že už horší být nemůže. Mýlila jsem se.

Začala jsem házet Petrovy věci do igelitek a on jen stál a nadával. „Kam jako chceš jít? Nikdo tě nechce!“ křičel. „To není pravda,“ řekla jsem tiše a poprvé za dlouhou dobu jsem tomu i věřila.

Druhý den ráno jsem seděla v autobuse do Havířova s jedním kufrem a hlavou plnou výčitek i úlevy. Lucie mě objala ve dveřích a já poprvé po letech cítila bezpečí. Její muž Tomáš mi uvařil kávu a Anička mi donesla obrázek s nápisem „Babičko, mám tě ráda.“ Rozbrečela jsem se.

První týdny byly těžké. Rodina mi volala – sestra Jana mi vyčetla, že jsem zradila vlastního syna. Bratr Milan mi napsal zprávu: „Tohle se v naší rodině nedělá.“ Ale Lucie stála při mně. „Mami, máš právo na klidný život.“

Začala jsem chodit s Aničkou do školky, pomáhala Lucii s domácností a pomalu se učila žít jinak. Večer jsme si povídaly o všem možném – o dětství, o Karlovi, o tom, jaké to je být ženou v naší rodině. Lucie mi jednou řekla: „Vždycky jsi byla silnější, než sis myslela.“

Petr mi párkrát volal. Nejprve sprostě nadával, pak prosil, ať se vrátím. Ale já už nemohla. „Musíš si svůj život dát do pořádku sám,“ řekla jsem mu naposledy.

Jednou jsme šly s Lucií na procházku kolem rybníka a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“ Chvíli jsem mlčela a pak odpověděla: „Lituju jen toho, že jsem to neudělala dřív.“

Dnes už vím, že rodina není o tom snášet všechno za každou cenu. Je o lásce, úctě a podpoře – a někdy i o odvaze říct dost.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije v podobném strachu? Kolik z nás čeká na tu poslední kapku? Co byste udělali vy na mém místě?