Rozhodnutí na hraně: Příběh jedné zimní noci v Praze

„Tati, máme ještě chleba?“ ozvalo se tiše zpoza dveří dětského pokoje. Byla půlnoc a já seděl v kuchyni, ruce zabořené do hlavy, zatímco lednice tiše hučela – prázdná jako naše peněženka. Venku sněžilo a Praha byla zahalená do ticha, které jen podtrhovalo mou bezmoc.

„Ještě trochu máme, Aničko,“ zalhal jsem a doufal, že mě v té tmě neprokoukne. Moje žena Jana spala neklidně na gauči, unavená z nekonečných směn v nemocnici. Já už měsíc bez práce, propouštění v autodílně nás srazilo na kolena. Sociálka? Papíry, čekání, sliby. Ale děti mají hlad teď.

V hlavě mi běžela jediná myšlenka: Musím něco udělat. Dnes večer. Ne pro sebe – pro ně. Oblékl jsem si starou bundu, vzal igelitku a vyšel do zimy. V ulici Na Poříčí je malý nonstop obchod. Vím, že tam mají kamery, ale taky vím, že prodavač je starý pan Novotný, co často klimbá za pultem.

Srdce mi bušilo až v krku. V obchodě bylo teplo a ticho. Vzal jsem dva rohlíky, máslo a mléko. Když jsem míjel regál s čokoládou, vzpomněl jsem si na Aničku a Tomáška – jak by se rozzářili, kdyby pod stromečkem našli aspoň něco sladkého. Ruka mi sama sáhla po nejlevnější tabulce.

U pokladny nikdo nebyl. Rozhlédl jsem se – pan Novotný spal. Vteřiny se táhly jako věčnost. Udělal jsem to. Prošel jsem kolem pokladny a vyklouzl ven do noci.

Doma jsem položil jídlo na stůl a srdce mi bušilo ještě víc než předtím. „Tati, ty jsi kouzelník!“ vykřikla Anička a objala mě kolem pasu. Jana se na mě podívala podezřívavě, ale nic neřekla.

Ráno však někdo zazvonil u dveří. Policie. Dva muži v uniformách – jeden mladý, druhý starší s unavenýma očima. „Pane Dvořák, můžeme dál?“ zeptal se ten starší klidně.

Jana zbledla a děti se schovaly za ni. „Já… já to udělal,“ přiznal jsem hned. „Neměli jsme co jíst.“

Mladší policista vytáhl blok a začal psát. Ten starší – na jmenovce měl napsáno „por. Petr Svoboda“ – se rozhlédl po našem bytě: holé stěny, dětské kresby na lednici, prázdné poličky.

„Pane Dvořák,“ řekl tiše, „víte, že krádež je trestný čin?“

„Vím,“ zašeptal jsem a cítil, jak mi hoří tváře studem.

Petr Svoboda chvíli mlčel. Pak řekl: „Víte co? Pojďte se mnou dolů.“

Venku byla zima a já čekal nejhorší – pouta, auto s majákem… Ale on mě zavedl k autu a otevřel kufr. Byla tam krabice s jídlem: těstoviny, konzervy, sušenky.

„Tohle je od nás z oddělení,“ řekl tiše. „Občas se složíme pro lidi, co mají těžké časy.“

Zůstal jsem stát jako opařený. „Proč to děláte?“ zeptal jsem se.

„Protože mám taky děti,“ odpověděl Petr Svoboda a podal mi krabici.

Když jsme se vrátili nahoru, mladý policista už byl pryč. Jana plakala úlevou a děti křičely radostí nad sušenkami.

Petr Svoboda mi podal ruku: „Zkuste to příště jinak. A kdyby bylo nejhůř… přijďte za mnou na služebnu.“

Celý den jsem seděl u okna a přemýšlel o tom všem. O tom, jak blízko jsme byli úplnému pádu – a jak jeden člověk dokázal změnit náš osud.

Večer jsem seděl s Janou u stolu a držel ji za ruku. „Co když už nikdy nenajdu práci?“ zašeptal jsem.

„Najdeš,“ odpověděla pevně. „A i kdyby ne… pořád máme jeden druhého.“

Dnes už mám práci zpátky – dělám údržbáře ve škole na Žižkově. Ale nikdy nezapomenu na tu noc a na Petra Svobodu.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás žije na hraně? A kolik z nás by mělo odvahu podat jim ruku místo toho, aby je soudili?