Rozvod po dovolené: Příběh jednoho zhroucení u moře

„Tohle už dál nevydržím!“ vyhrkl jsem, když jsem potřetí během týdne slyšel, jak mi moje tchyně Zdena vyčítá, že neumím správně namazat chleba máslem. Seděli jsme v pronajatém apartmánu v Chorvatsku, venku šumělo moře a já měl pocit, že se dusím. Moje žena Jana se na mě podívala s tím svým unaveným pohledem, který jsem znal už z domova. „Prosím tě, nebuď tak vztahovačný,“ řekla tiše, skoro omluvně. Ale já už nemohl.

Byl to náš druhý společný rok u moře, ale tentokrát jsme s sebou vzali i Zdenu, protože prý potřebuje změnu a Jana ji nechtěla nechat samotnou. Od začátku jsem cítil, že to nebude dobrý nápad. Zdena byla typická česká tchyně – všechno věděla nejlíp, všechno komentovala a hlavně měla pocit, že její dcera si zaslouží víc, než jsem já schopen nabídnout. Každé ráno mi připomínala, že bych měl vstávat dřív a jít koupit čerstvé rohlíky, i když vím, že v Chorvatsku žádné rohlíky nemají. Každý oběd byl přehlídkou jejích rad a připomínek: „Tohle bys měl vařit jinak, Petře. Takhle to dělali naši.“

Jana se snažila být prostředníkem, ale většinou jen mlčela nebo se přidala na stranu své matky. Cítil jsem se jako vetřelec ve vlastní rodině. Když jsem si dovolil navrhnout, že bychom mohli jít na výlet sami dva, Zdena se urazila: „Takže já mám zůstat sama? To je pěkné.“ A Jana jen pokrčila rameny: „Mami je tady s námi, musíme být spolu.“

Každý večer jsem seděl na balkoně sám a díval se na hvězdy nad mořem. Přemýšlel jsem, kde se to všechno pokazilo. Vždyť jsme spolu byli pět let a na začátku to vypadalo tak nadějně. Oba jsme měli za sebou nevydařená manželství – já s Lenkou, ona s Romanem. Myslel jsem si, že jsme si prošli svým a teď už víme, co chceme. Ale teď jsem měl pocit, že jsem jen záplata na Janin strach ze samoty a její matka je pořád tou hlavní osobou v jejím životě.

Jednoho dne jsme šli všichni tři na pláž. Zdena si zapomněla klobouk a začala na mě křičet: „Petře, proč jsi mi to nepřipomněl? Ty nikdy nemyslíš na druhé!“ Lidé kolem se otáčeli a já cítil, jak mi hoří tváře studem. Jana mlčela. Večer jsem jí to vyčetl: „Proč mě nikdy nezastaneš? Proč jí nikdy neřekneš dost?“ Podívala se na mě smutně: „Je to moje máma…“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen dovolená. Tohle je celý náš život. Já proti nim dvěma. Já jako outsider. Já jako někdo, kdo nikdy nebude dost dobrý.

Po návratu domů jsem byl rozhodnutý něco změnit. Dny plynuly v tichu a napětí. Jana byla podrážděná, Zdena nám volala každý den a já se cítil čím dál víc zbytečný. Jednou večer jsem seděl v kuchyni a díval se na rozvodový formulář stažený z internetu. Ruce se mi třásly. Vzpomněl jsem si na svůj první rozvod – jak mě to zlomilo, jak jsem si myslel, že už nikdy nenajdu odvahu začít znovu. Ale teď jsem věděl, že pokud to neudělám, ztratím sám sebe.

Když jsem Janě oznámil své rozhodnutí, rozplakala se: „To přece nemůžeš! Vždyť jsme spolu tolik prožili…“ Snažila se mě přesvědčit, abych to ještě zvážil. Dokonce i Zdena přišla a řekla: „Petře, vždyť jsi pro Janu všechno.“ Ale já už byl rozhodnutý.

Rozvod byl těžký. Přátelé i rodina mi vyčítali, že jsem to vzdal moc brzy. Ale nikdo neviděl ty dlouhé večery plné ticha a výčitek. Nikdo neviděl tu bolest z toho, že nejsem partnerem, ale jen někým do počtu.

Dnes žiju sám v malém bytě na okraji Prahy. Občas potkám Janu ve městě – vypadá smutněji než dřív. Někdy si říkám, jestli jsem udělal správně. Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody po tolika letech dusna.

Možná jsem selhal jako manžel podruhé. Možná jsem měl víc bojovat. Ale kde je hranice mezi kompromisem a ztrátou sebe sama? Co byste udělali vy na mém místě?