Sám proti osudu: Jak jsem se stal tátou na plný úvazek

„Tati, proč maminka už nikdy nepřijde?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí večer zapínal pyžamo. Její oči byly plné slz a já měl pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nikdy nebudu jen obyčejný táta. Od toho dne jsem byl máma i táta v jednom.

Jmenuji se Petr Novák a ještě před rokem jsem žil v přesvědčení, že mám všechno – milující ženu Janu, tři krásné děti a práci, která mě sice nebavila, ale uživila nás. Jenže jednoho rána Jana prostě odešla. Nechala mi na stole vzkaz: „Promiň, už to nezvládám. Musím najít sama sebe.“ A zmizela. Bez slova, bez vysvětlení, bez rozloučení s dětmi.

První týdny byly peklo. Nejmladší Tomášek měl teprve tři roky, Aničce bylo pět a nejstarší Honza chodil do druhé třídy. Všichni plakali, ptali se na mámu a já nevěděl, co říct. Sám jsem brečel do polštáře, když děti usnuly. Ráno jsem musel vstát, udělat snídani, připravit svačiny, obléct je, odvést do školky a školy a pak běžet do práce. V práci jsem byl duchem nepřítomný a šéf mi dal jasně najevo, že pokud se nesrovnám, budu muset odejít.

Jednou večer jsem seděl u stolu a počítal poslední peníze. Do toho mi volala tchyně: „Petře, myslíš si, že to zvládneš sám? Děti potřebují matku! Měla bys je dát Janě.“ Zhluboka jsem se nadechl a odpověděl: „Jana je nechtěla. Já je nikdy neopustím.“ Zavěsila.

Začal jsem hledat způsoby, jak přežít. Naučil jsem se vařit – první palačinky skončily na stropě, ale děti se smály a já měl pocit, že aspoň něco dělám správně. Pral jsem prádlo podle barev (i když pár triček skončilo růžových), učil se zaplétat copánky a večer číst pohádky tak, aby u toho děti neusnuly dřív než já.

Nejtěžší bylo čelit pohledům ostatních rodičů ve školce. „Kde máte maminku?“ ptaly se učitelky s úsměvem, který skrýval soucit i zvědavost. „Maminka je pryč,“ odpovídal Honza a díval se do země. Cítil jsem jejich soucit i odsudky. Některé matky si šeptaly: „Chudáci děti…“

Jednoho dne přišel Honza domů uplakaný. „Tati, kluci ve škole říkali, že jsme divní, protože nemáme mámu.“ Sedl jsem si k němu na postel a objal ho: „Honzo, nejsme divní. Jsme silní. Máme jeden druhého.“

Začal jsem hledat podporu – přidal jsem se do facebookové skupiny pro samoživitele. Tam jsem poprvé slyšel příběhy jiných otců i matek v podobné situaci. Najednou jsem nebyl sám.

Peníze ale docházely rychleji než síly. Musel jsem si najít druhou práci – večer jsem rozvážel pizzu po Praze. Děti hlídala sousedka paní Dvořáková, která sama vychovala dva syny. „Nebojte se, Petře,“ říkala mi často, „děti potřebují hlavně lásku.“

Jednou v noci mi Jana napsala SMS: „Chci vidět děti.“ Srdce mi poskočilo – možná se vrátí! Ale když přišla, byla jiná. Unavená, cizí. Děti k ní běžely, ale ona je jen chladně objala a řekla: „Budu je vídat jednou za měsíc.“ Odešla stejně rychle jako přišla.

Dny plynuly a my jsme si vytvořili vlastní rituály – páteční filmový večer s popcornem, nedělní výlety na Petřín nebo do ZOO. Děti začaly znovu smát a já cítil, že možná přece jen něco zvládám.

Letos na Den otců mě děti překvapily vlastnoručně vyrobeným přáním: „Tati, jsi nejlepší táta na světě!“ Rozbrečel jsem se před nimi poprvé od chvíle, kdy Jana odešla.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem studené kávy a přemýšlím: Dělám pro ně opravdu dost? Nebo jim bude máma vždycky chybět? Ale pak slyším Tomáška volat ze spaní: „Tatiii…“ a vím, že pro ně musím být silný.

Možná nejsem dokonalý rodič. Ale nikdy je neopustím.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že děti opravdu potřebují oba rodiče? Nebo stačí jeden, který je miluje celým srdcem?