Šedesátiny, které roztrhly naši rodinu: Cena jednoho snu

„Mami, tohle přece nemyslíš vážně!“ Petrov hlas se nesl kuchyní jako břitva. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly, když jsem oplachovala poslední skleničku od šampaňského. Všude kolem mě ještě voněly květiny z včerejší oslavy, ale ve vzduchu viselo něco těžkého, co se nedalo smýt ani horkou vodou.

„Petře, prosím tě, nech to na ráno,“ zašeptala jsem unaveně. Ale on už byl v ráži. „Víš vůbec, kolik jsi za to utratila? Vždyť jsi nám říkala, že šetříš na opravu střechy! A teď? Kvůli jedné oslavě?“

Lucie stála za ním, ruce zkřížené na prsou, oči tvrdé jako led. „Myslela jsem, že jsme domluvení. Že když už nemáš tolik peněz, budeš myslet na budoucnost. Na nás všechny.“

Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi hučelo. Včera večer tu bylo plno smíchu, zpívalo se, tančilo. Přijeli i staří přátelé z gymplu, sousedé, dokonce i moje sestřenice Jana z Brna. Celý život jsem snila o tom, že jednou uspořádám velkou oslavu, kde budou všichni, které mám ráda. A teď…

„To byl můj sen,“ řekla jsem tiše. „Chtěla jsem si to dopřát aspoň jednou v životě.“

Petrova tvář ztvrdla. „A co když jsme měli jiné plány? Myslel jsem, že nám pomůžeš s hypotékou. Vždyť jsi sama říkala, že ti na tom záleží.“

Najednou mi bylo hrozně úzko. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem šetřila každou korunu. Po smrti manžela jsem zůstala sama s Petrem a jeho sestrou Terezou. Dělala jsem účetní v malé firmě a nikdy jsme neměli nazbyt. Ale vždycky jsem doufala, že až děti vyrostou, budu si moct něco dopřát.

„Petře,“ ozvala se Tereza ode dveří. „Nech mamku být. Má právo si užít.“

Petra to jen rozčílilo víc. „Tobě se to mluví! Ty máš bohatýho manžela! Ale my s Lucií počítáme každou korunu.“

Lucie přikývla. „A teď máme pocit, že jsme ti byli ukradení.“

Slzy mi vyhrkly do očí. „To není pravda… Já vás miluju…“

Ale slova visela ve vzduchu a nikdo je nechytil.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Oslava byla nádherná – všichni zpívali „Škoda lásky“, tančili jsme polku i valčík, soused Karel přinesl domácí slivovici a já se smála tak, až mě bolelo břicho. Ale teď mi bylo těžko u srdce.

Večer mi zavolala Jana: „Maruško, byla to krásná oslava! Konečně sis udělala radost.“

„Ale za jakou cenu?“ vyhrkla jsem.

Jana chvíli mlčela. „Víš… děti někdy zapomínají, že i my máme právo na štěstí. Ale chápu je – mají svoje starosti.“

Seděla jsem dlouho do noci u okna a dívala se na tmavé střechy domů. V hlavě mi běžely Petrovy výčitky i Luciiny ledové pohledy. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy byl Petr malý a běhal po zahradě s rozbitým kolenem a já ho utěšovala. Tehdy pro něj bylo nejdůležitější, abych byla nablízku.

Ráno přišla Tereza s kávou. „Mami… nenech si to vzít. Vždyť jsi celý život dřela pro nás.“

„Ale co když mají pravdu? Co když jsem byla sobecká?“

Tereza mě objala. „Každý má právo na svůj sen.“

Celý týden jsme s Petrem nemluvili. Lucie mi nebrala telefon. Bylo mi mizerně – ne kvůli penězům, ale kvůli tomu tichu mezi námi.

Jednoho dne přišel Petr sám. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel.

„Mami… promiň,“ řekl nakonec tiše. „Byl jsem naštvaný… bojím se o budoucnost.“

„Já vím,“ pohladila jsem ho po ruce. „Ale i já mám strach – že jednou odejdu a nic hezkého po mně nezůstane.“

Petr se usmál smutně. „Zůstane toho hodně… hlavně vzpomínky.“

Objali jsme se a já cítila úlevu – ale věděla jsem, že něco mezi námi zůstalo nedořečené.

Teď stojím před zrcadlem a dívám se na své vrásky i unavené oči. Přemýšlím: Stála ta jedna noc radosti za cenu rodinného klidu? Nebo je někdy potřeba myslet i na sebe?

Co byste udělali vy? Je v pořádku splnit si sen i za cenu konfliktu s nejbližšími?