Šepot ticha: Matčina bolest a ztracená dcera

„Kláro, prosím tě, ozvi se mi aspoň jednou!“ šeptám do ticha, zatímco na displeji mobilu svítí poslední odeslaná zpráva. Už třetí den čekám na odpověď, ale vím, že nepřijde. Všude kolem mě je ticho, které mě dusí. V kuchyni ještě voní káva, kterou jsem uvařila pro nás obě – jako dřív, když jsme spolu snídaly a smály se nad novinami. Teď už jen sedím a přehrávám si v hlavě poslední hádku.

„Mami, ty mi nikdy nerozumíš! Pořád mě jenom kritizuješ!“ křičela Klára tehdy v předsíni. „Já se snažím, ale ty… ty mě jenom dusíš!“

„Kláro, já mám o tebe strach! Nechci, abys dopadla jako já…“ odpověděla jsem zoufale a snažila se ji obejmout. Ucukla. Zabouchla dveře tak silně, až se otřásla celá chodba. Od té doby je mezi námi jen prázdno.

Každý den si vyčítám, co jsem řekla špatně. Možná jsem byla moc přísná, možná jsem měla víc naslouchat a míň radit. Ale jak to má člověk poznat? Když jsem byla mladá, moje máma mi nikdy nic nevysvětlovala. Jenom rozkazy a ticho. Nechtěla jsem být stejná – a přesto jsem skončila stejně.

V práci se mě kolegyně ptají: „Jak se má Klára? Už má tu novou práci v Brně?“ Jen pokrčím rameny a rychle změním téma. Stydím se přiznat, že nevím. Že moje vlastní dcera se mnou nemluví. Když přijdu domů, pustím si rádio jen proto, abych neslyšela to hrozné ticho.

Jednou večer zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – ale byl to jen omyl, nějaký cizí hlas. Po položení sluchátka jsem brečela jako malá holka. Nikdy bych nevěřila, že samota může tak bolet.

Vzpomínám na dobu, kdy byla Klára malá. Jak jsme spolu chodily do Stromovky krmit kachny, jak mi šeptala do ucha svá tajemství. „Mami, až budu velká, budu jako ty!“ říkala tehdy s úsměvem. Kde se to pokazilo? Kdy se z nás staly cizinky?

Jednou jsem potkala její kamarádku Terezu v obchodě. „Klára je v pohodě,“ řekla mi tiše a rychle odvrátila pohled. „Jen teď potřebuje čas.“ Co to znamená? Čas na co? Na to, aby zapomněla na vlastní mámu?

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte si odpustit,“ říká mi paní doktorka Novotná. „Nemůžete nést vinu za všechno. Vaše dcera je dospělá.“ Ale jak mám odpustit sama sobě? Každý večer usínám s myšlenkou na to, co bych jí řekla, kdybych mohla vrátit čas.

Nedávno jsem našla starý dopis od Kláry z tábora: „Mami, chybíš mi! Těším se domů.“ Slzy mi stékaly po tváři a tiskla jsem ten papír k srdci. Chtěla bych jí napsat dopis – opravdový, ne jen SMSku nebo e-mail. Ale bojím se, že by ho ani neotevřela.

Moje sestra Jana mi radí: „Nech ji být. Ona se ozve sama.“ Ale co když ne? Co když už nikdy neuslyším její hlas?

Jednoho dne jsem se rozhodla jet do Brna. Stála jsem před jejím domem s kyticí tulipánů – její oblíbené květiny. Ale neměla jsem odvahu zazvonit. Jen jsem tam stála a dívala se na okna jejího bytu. Možná mě zahlédla za záclonou – možná ne.

Cestou zpátky do Prahy jsem brečela v autobuse mezi cizími lidmi. Přemýšlela jsem o všech těch matkách a dcerách kolem mě – kolik z nich spolu taky nemluví? Kolik z nich trápí stejná bolest?

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala Kláře dopis:

„Milá Klárko,

vím, že jsem ti ublížila. Mrzí mě to víc, než dokážu říct. Chybíš mi každý den a doufám, že jednou najdeme cestu zpátky k sobě. Mám tě ráda – vždycky budu.

Tvoje máma.“

Nevím, jestli jí ten dopis někdy pošlu. Možná ho schovám do šuplíku jako vzpomínku na to, že jsem aspoň něco zkusila.

Každý večer sedím v polotmě a čekám na zvuk zprávy nebo telefonátu. Někdy mám pocit, že slyším její hlas za dveřmi – ale je to jen šepot ticha.

Možná jednou najdeme odvahu si odpustit. Možná jednou znovu uslyším její smích v kuchyni.

Ale co když ne? Co když některé rány už nikdy nezacelí čas? Má smysl bojovat o vztah, když druhý mlčí?