Šest měsíců v Německu: Když domov už není tím, čím býval

„Petro, kde jsou všechny ty peníze, co jsem ti posílal?“ vyhrkl jsem hned ve dveřích, ještě jsem si ani nesundal boty. Bylo to silnější než já. Po šesti měsících v Německu jsem se těšil domů, na děti, na tebe, na obyčejné věci. Ale místo radosti mě přivítal prázdný účet a lednička, kde kromě másla a starého sýra nebylo nic.

Petra stála u kuchyňské linky, v ruce hrnek s kávou, a dívala se na mě s výrazem, který jsem nepoznával. „Musela jsem platit školku, kroužky, jídlo… A taky jsem koupila nový mobil, ten starý už nefungoval. A víš, jak je to teď drahé.“

„Ale tolik peněz? Vždyť jsem ti posílal skoro třicet tisíc měsíčně! To přece nemohlo všechno zmizet jen tak,“ zvýšil jsem hlas. Děti se schovaly za dveře pokoje, slyšel jsem, jak si šeptají. Srdce mi bušilo až v krku. V Německu jsem dřel dvanáctky na stavbě, spal v malém pokoji s dalšími třemi chlapy, jedl polévky z pytlíku, jen abychom se doma měli líp.

Petra se rozbrečela. „Nevíš, jaké to je být tady sama. Všechno na mě. Děti, domácnost, tvoje máma pořád něco chce. A ty… Ty jsi tam, posíláš peníze, ale nejsi tu. Já už nemůžu.“

Mlčel jsem. Věděl jsem, že to nemá lehké. Ale já taky ne. Všichni kolem mi říkali, že Německo je zlatý důl, že se vrátím a budeme mít na nové auto, možná i na dovolenou. Místo toho jsem stál v kuchyni a měl pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama.

Dny po návratu byly plné napětí. Děti byly odtažité, Petra unavená a podrážděná. Moje máma mi po telefonu říkala: „Davide, musíš si doma udělat pořádek. Nemůžeš všechno nechat na Petře.“ Ale já už nevěděl, co je správné.

Jednoho večera, když děti spaly, jsem si sedl k Petře. „Petro, já už takhle nemůžu. Nemůžu být pořád ten, kdo všechno táhne. Co kdybys teď šla pracovat ty? Já se postarám o děti, aspoň na chvíli.“

Podívala se na mě, jako bych spadl z Marsu. „A kdo mě vezme do práce? Vždyť jsem doma už šest let. Nemám žádné zkušenosti. A co děti?“

„Já to zvládnu. Taky jsem to zvládl v Německu. Děti jsou už větší. A ty si aspoň odpočineš od toho všeho tady.“

Následující dny byly plné hádek a ticha. Petra se zkoušela dívat na nabídky práce na internetu, ale vždycky to skončilo povzdechem a zavřeným notebookem. Já mezitím začal vařit, prát, vodit děti do školy a školky. Bylo to těžší, než jsem čekal. Děti mi vyčítaly, že nejsem jako máma. „Ty neumíš uplést copánek,“ smála se Anička. „A včera jsi spálil palačinky,“ dodal Honzík.

Jednou večer jsem slyšel Petru, jak telefonuje s kamarádkou. „Já nevím, co mám dělat. David chce, abych šla do práce, ale já se bojím. Všichni kolem už něco dokázali a já… já jsem jenom máma.“

Najednou jsem si uvědomil, že jsme oba v pasti. Já utíkal do Německa před dluhy a pocitem, že doma nic nezvládnu. Petra zůstala tady a bála se, že když vyjde ven, svět ji semele. Oba jsme byli unavení, oba jsme měli strach.

Jednoho rána přišla Petra s letákem z místního supermarketu. „Hledají prodavačku na poloviční úvazek. Zkusím to.“

Byl jsem na ni pyšný, i když to neřekla nahlas. První dny byly těžké. Petra chodila domů vyčerpaná, ale v očích měla jiskru, kterou jsem dlouho neviděl. Děti si zvykly, že je ráno chystám já, a dokonce mi dovolily jim česat vlasy.

Začali jsme spolu víc mluvit. O penězích, o tom, co nás trápí, o tom, co bychom chtěli. Přestali jsme se hádat kvůli každé hlouposti. Naučili jsme se, že odpovědnost není jen o tom vydělat peníze, ale i o tom být tu jeden pro druhého.

Dnes už vím, že útěk do Německa nebyl řešením. Možná jsme měli začít mluvit dřív. Možná jsme si měli víc věřit. Ale teď jsme silnější. Společně.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Musí vždycky jeden všechno obětovat, aby druhý mohl dýchat? Nebo je možné najít rovnováhu, kde oba neseme svůj díl? Co si o tom myslíte vy?