Sklízíš, co zaseješ: Poslední hádka, která změnila můj život

„Tak už toho nech, tati! Vždyť mě vůbec neposloucháš!“ křičel jsem a hlas mi přeskakoval vzteky i zoufalstvím. Stál jsem uprostřed kuchyně v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, ruce zaťaté v pěst a v očích slzy, které jsem se snažil skrýt. Táta, vysoký, zarputilý chlap s prošedivělými vlasy, se na mě díval s ledovým klidem. „A ty si myslíš, že všechno víš nejlíp, viď? Jsi ještě dítě, Tomáši. Až budeš platit složenky, pak můžeš mluvit.“

Bylo mi dvacet tři a právě jsem se vrátil z vysoké školy domů. Měl jsem pocit, že už jsem dospělý, že mám právo říct svůj názor. Ale doma jsem byl pořád ten kluk, co má držet pusu a krok. Máma stála mezi námi, ruce sepjaté, oči plné strachu. „Prosím vás, nehádejte se zase,“ šeptala. Ale bylo pozdě. Slova už létala vzduchem jako šípy.

„Nikdy jsi mě neposlouchal! Vždycky jsi měl pravdu jen ty!“ vykřikl jsem a v tu chvíli jsem věděl, že tohle je bod zlomu. Táta se na mě podíval s takovým zklamáním, že mě to bodlo u srdce. „Když se ti tu nelíbí, tak si sbal věci a běž!“ řekl tiše, ale neústupně.

Vyběhl jsem z bytu a práskl dveřmi tak silně, až se zatřásly stěny. Venku pršelo a já šel bez cíle ulicemi Prahy. Hlavou mi vířily výčitky i hrdost. Proč to muselo dojít tak daleko? Proč jsme si nikdy nedokázali říct, co cítíme?

Následující týdny byly plné ticha. Přespával jsem u kamaráda Pavla na Žižkově a doma se neukazoval. Máma mi psala zprávy: „Tome, vrať se domů. Tátovi je to líto.“ Ale já byl tvrdohlavý. Bratr Honza mi volal: „Hele, táta je naštvanej, ale chybíš mu. Přijď aspoň na neděli.“ Jenže já měl pocit, že musím něco dokázat – sobě i jemu.

Začal jsem pracovat v kavárně na Vinohradech. Bylo to jiné než studium – dlouhé směny, málo peněz, ale aspoň jsem měl pocit svobody. Večer jsem sedával u okna a díval se na světla města. Chyběla mi rodina, ale hrdost mi nedovolila udělat první krok.

Jednoho dne mi zavolala máma. Její hlas byl roztřesený: „Tome… táta měl infarkt. Je v nemocnici.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechna ta slova, která jsme si řekli… všechno to mlčení… Bylo to k ničemu.

Běžel jsem do Motola a seděl hodiny na chodbě před JIPkou. Když mě konečně pustili dovnitř, táta ležel bledý a slabý na lůžku. Podíval se na mě a v očích měl slzy – poprvé v životě.

„Promiň,“ zašeptal jsem. „Já taky,“ odpověděl tiše.

Bylo to krátké setkání, ale změnilo všechno. Najednou jsme oba pochopili, jak moc nám na sobě záleží – jen jsme to neuměli říct.

Po tátově návratu domů bylo všechno jiné. Snažili jsme se spolu mluvit – pomalu, opatrně, ale upřímně. Máma byla šťastná, Honza taky. Ale jizvy zůstaly.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a táta řekl: „Každý sklízí to, co zaseje. Já zasel tvrdost a hrdost… a málem jsem přišel o syna.“ Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem řekl: „Ale pořád můžeme zasít něco nového.“

Od té doby se snažíme být k sobě otevření – i když to někdy bolí. Učíme se odpouštět a říkat si věci dřív, než je pozdě.

Někdy přemýšlím: Kolik rodin rozbije jedno nepromyšlené slovo? Kolik vztahů zničí hrdost? A proč je tak těžké říct prosté ‚mám tě rád‘ dřív, než je pozdě?