Skok víry do manželství a nečekané důsledky
«Proč jsi to udělala, Anno?» ozvalo se z telefonu hlasem plným zklamání. Byla to moje matka Jana, která se nikdy nebála říct svůj názor, i když to znamenalo, že se mnou bude v konfliktu. «Proč jsi prodala svůj byt a přestěhovala se k němu? Vždyť ho znáš sotva tři roky!»
Stála jsem na balkoně našeho bytu v Praze a dívala se na šedivou oblohu, která jako by odrážela mé vnitřní rozpoložení. «Mami, já ho miluju,» odpověděla jsem, snažíc se udržet klidný tón. «Petr je ten pravý, cítím to.»
«Láska nestačí, Anno,» pokračovala Jana neúprosně. «Co když se něco pokazí? Co když se rozvedete? Jak si rozdělíte majetek?»
Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její slova jako útok, ale jako starostlivost. «Mami, věř mi, všechno bude v pořádku,» řekla jsem a ukončila hovor.
Petr byl úžasný muž. Potkali jsme se na pláži v Chorvatsku, kde jsme oba trávili dovolenou. Byla to láska na první pohled. Jeho úsměv mě okouzlil a jeho smysl pro humor mě rozesmál jako nikdo jiný předtím. Po návratu do Čech jsme si začali psát a brzy jsme se stali nerozlučnou dvojicí.
Když mě Petr požádal o ruku, neváhala jsem ani chvíli. Byla jsem přesvědčená, že je to osud. Prodej mého bytu byl logickým krokem k tomu, abychom mohli začít společný život bez finančních starostí.
Ale teď, po roce manželství, jsem začínala pochybovat. Petr se změnil. Už to nebyl ten veselý muž, kterého jsem poznala na pláži. Stal se uzavřeným a často podrážděným. Naše hádky byly častější a intenzivnější.
«Anno, musíme si promluvit,» řekl jednoho večera Petr, když jsme seděli u večeře. Jeho hlas byl vážný a já cítila, jak mi srdce buší v hrudi.
«O čem?» zeptala jsem se opatrně.
«O nás,» odpověděl a odložil vidličku. «Mám pocit, že to mezi námi nefunguje tak, jak by mělo.»
Ta slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. «Co tím myslíš?» zeptala jsem se s obavou.
«Myslím tím, že možná potřebujeme pauzu,» řekl Petr a já cítila, jak mi slzy stoupají do očí.
«Pauzu?» zopakovala jsem nevěřícně. «Chceš říct, že chceš odejít?»
Petr se na mě podíval s výrazem smutku a lítosti. «Nevím, co chci, Anno. Ale vím, že takhle to dál nejde.»
Seděla jsem tam v šoku, neschopná slova. Vzpomněla jsem si na matčina varování a pocítila jsem vinu za to, že jsem ji neposlechla.
Následující týdny byly plné ticha a napětí. Petr se odstěhoval k rodičům a já zůstala sama v našem bytě. Každý den jsem přemýšlela o tom, co jsem mohla udělat jinak.
Jednoho dne jsem se rozhodla zavolat matce. «Mami,» řekla jsem tiše do telefonu, «měla jsi pravdu.»
Jana na druhém konci linky mlčela a pak řekla: «Anno, nikdy není pozdě začít znovu.»
Její slova mě povzbudila k tomu, abych začala přemýšlet o své budoucnosti jinak. Možná bych měla začít znovu sama za sebe a najít si cestu k vlastnímu štěstí.
Ale stále mi vrtá hlavou jedna otázka: Jak poznáme, kdy je láska skutečná a kdy je to jen iluze? Možná je to otázka, na kterou nikdy nenajdu odpověď.