Slíbený dar, zlomené srdce: Příběh jedné svatby a ztracené důvěry

„Mami, opravdu myslíš, že mi ten byt koupíš? Vždyť je to tolik peněz…“ Lucie se na mě dívala s očima plnýma naděje a já cítila, jak se mi v krku svírá hrdlo. Bylo to v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně, kde jsme spolu strávily tolik večerů u čaje a povídání. Slíbila jsem jí, že jí na svatbu přispěju na vysněný byt – vždyť co je pro matku víc než štěstí její jediné dcery?

Jenže život není pohádka. Všechno se začalo bortit ve chvíli, kdy mi zavolal bratr Petr. „Ivano, máma je na tom špatně. Potřebuje drahou léčbu, jinak to nezvládne.“ V tu chvíli jsem věděla, že všechny úspory, které jsem měla pro Lucii, půjdou na záchranu babičky. Bylo to jako rána do žaludku. Seděla jsem v noci v obýváku, dívala se do tmy a přemýšlela, jak to Lucii řeknu. Jak jí vysvětlím, že její sen o vlastním bydlení se rozplynul kvůli nemoci někoho jiného?

„Mami, co se děje? Jsi nějaká divná poslední dobou,“ ptala se mě Lucie o pár dní později. Seděla naproti mně u stolu, nervózně si hrála s prstýnkem od Tomáše. „Víš, Lucko…“ začala jsem opatrně, „babička je nemocná. Potřebuje peníze na léčbu. Všechny úspory půjdou na ni.“

Nejdřív bylo ticho. Pak Lucie vstala, židle zaskřípala o lino. „Takže já mám smůlu? Celý život mi slibuješ, že mi pomůžeš, a teď… prostě nic?“ Její hlas byl ostrý jako nůž. „Lucko, prosím tě… je to tvoje babička! Nemůžu ji nechat umřít!“

„A co já? Já jsem tvoje dcera! Nikdy jsi mě nepostavila na první místo!“ vykřikla a práskla dveřmi.

Od té chvíle bylo mezi námi ticho. Dny plynuly a já se snažila Lucii volat, psát jí zprávy, ale odpovědi nepřicházely. Svatba se blížila a já věděla, že místo radosti bude mezi námi jen chlad.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s Petrem a jeho ženou Janou. „Ivano, udělala jsi správnou věc,“ říkala Jana tiše. „Ale chápu i Lucii. Je mladá, má před sebou celý život…“

Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy jsme s Lucií byly samy. Po rozvodu s jejím otcem jsem dělala všechno proto, aby nic nechybělo – druhá práce v knihovně, šetření každé koruny… A teď? Teď mě moje vlastní dcera nenávidí.

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Stála jsem v kostele v Modřicích a dívala se na Lucii v bílých šatech. Byla krásná – ale její pohled byl chladný jako led. Když přišel čas gratulací, objala mě jen letmo.

„Přeju ti hodně štěstí,“ zašeptala jsem jí do ucha.

„Děkuju,“ odpověděla stroze.

Večer na hostině seděla Lucie s Tomášem u hlavního stolu a já byla stranou s ostatními příbuznými. Slyšela jsem šepot: „Prý jí matka nic nedala…“ „To je ostuda…“ Cítila jsem se menší a menší.

Po svatbě jsme se vídaly jen zřídka. Lucie si našla práci v Praze a já zůstala sama v Brně s prázdným bytem a ještě prázdnějším srdcem. Babička nakonec léčbu nezvládla – peníze byly pryč a já přišla o všechno.

Jednou večer mi přišla zpráva od Lucie: „Mami, proč jsi mi to udělala?“ Seděla jsem dlouho nad mobilem a nevěděla, co napsat. Jak vysvětlit, že někdy musíme volit mezi dvěma špatnými možnostmi? Že láska není vždycky o penězích?

Dnes už je to rok od svatby. S Lucií si občas napíšeme, ale nikdy už to není jako dřív. Každý den si kladu otázku: Udělala bych to znovu stejně? Nebo jsem měla radši nechat babičku odejít a splnit dceři sen?

Možná mi někdo z vás poradí: Dá se vůbec napravit zlomená důvěra mezi matkou a dcerou? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?