Slzy mezi zdmi: „Už v tomhle chaosu nemůžu žít. Říkala jsi, že mám vést tuhle domácnost!“ – Matka odchází, obviňuje dceru z nevděku

„Už v tomhle chaosu nemůžu žít! Říkala jsi, že mám vést tuhle domácnost, tak si to teď užij!“ Matčin hlas se rozléhal bytem jako siréna. Stála uprostřed kuchyně, v ruce klíče a tašku, oči plné slz a vzteku. Já, Lucie, jsem jen stála opřená o dveře a snažila se nevypadat tak zlomeně, jak jsem se cítila.

„Mami, prosím tě, neodcházej takhle…“ zašeptala jsem, ale ona už byla na odchodu. Dveře za ní práskly a v bytě zůstalo ticho, které mě dusilo.

Všichni si myslí, že když vyrůstáte v krásném bytě na Vinohradech, s matkou právničkou a otcem lékařem, máte život jako z pohádky. Moje kamarádky mi záviděly značkové oblečení, letní tábory v Chorvatsku a nový mobil každý rok. Jenže nikdo neviděl tu druhou stranu – nekonečné příkazy, zákazy a kontrolu. Moje matka Jana byla vždycky přesvědčená, že ví nejlíp, co je pro mě dobré. „Lucinko, musíš na gympl. Lucinko, nebudeš chodit s tím klukem z vedlejší třídy. Lucinko, musíš na klavír.“

Jednou mi spolužačka Veronika řekla: „Já ti nezávidím. S takovou mámou bych se zbláznila.“ Tehdy jsem se jí smála do očí. Dneska bych jí nejradši zavolala a poprosila ji o radu.

Všechno se začalo hroutit loni na podzim. Táta dostal nabídku pracovat v Německu a odjel. Máma zůstala se mnou sama v bytě a najednou měla pocit, že musí mít všechno pod kontrolou ještě víc než dřív. Každý den mi volala do školy, kontrolovala mi úkoly, dokonce mi četla zprávy v mobilu. Když jsem si dovolila přijít domů později než v šest, čekala mě přednáška o zodpovědnosti.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla mámu sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Lucie, já už nevím, co s tebou mám dělat. Ty jsi tak nevděčná! Všechno ti dávám a ty mi to vracíš jen drzostí.“

„Mami, já nejsem nevděčná! Jen chci trochu svobody! Vždyť mi je sedmnáct!“

„Svoboda? Víš ty vůbec, co to znamená? Kdybys věděla, co všechno pro tebe dělám…“

Ten večer jsme se pohádaly tak, že jsem utekla k babičce do Strašnic. Babička mě objala a řekla: „Tvoje máma byla vždycky tvrdohlavá. Ale má tě ráda, jen to neumí jinak.“

Po týdnu jsem se vrátila domů. Máma byla odměřená, ale snažila se chovat normálně. Jenže napětí mezi námi rostlo každým dnem. Každá drobnost byla důvodem ke konfliktu – neumyté nádobí, špatná známka z matematiky, zapomenutý nákup.

Jednou večer jsem seděla u stolu a psala úkoly. Máma přišla domů pozdě z práce a začala uklízet kuchyň. Najednou se zastavila a rozplakala se.

„Já už nemůžu! Všechno je na mně! Táta je pryč, ty jsi pořád proti mně… Já už nevím, jak dál.“

Seděla jsem tam jako přikovaná a nevěděla, co říct. Chtěla jsem ji obejmout, ale něco ve mně mi to nedovolilo.

Další den ráno jsme spolu snídaly v napjatém tichu. Máma najednou položila hrnek na stůl a řekla: „Víš co? Jestli si myslíš, že to zvládneš líp, tak si tu domácnost veď sama.“

A odešla do práce.

Ten den jsem poprvé pocítila opravdovou samotu. Byt byl najednou obrovský a studený. Snažila jsem se uklidit, uvařit večeři a připravit si věci do školy – všechno najednou bylo těžší než kdy dřív.

Když se máma večer vrátila domů, čekala jsem ji s večeří na stole. Sedla si naproti mně a mlčky jedla.

„Mami… promiň.“

Zvedla oči a poprvé po dlouhé době jsem v nich viděla únavu místo zlosti.

„Já taky promiň,“ zašeptala.

Ale nic už nebylo jako dřív. Začaly jsme kolem sebe chodit po špičkách. Každý rozhovor byl opatrný, každé slovo mohlo být rozbuškou.

Až dneska ráno to prasklo úplně. Pohádaly jsme se kvůli hlouposti – zapomenutému mléku do lednice – ale bylo to jen poslední kapka.

„Už v tomhle chaosu nemůžu žít! Říkala jsi, že mám vést tuhle domácnost, tak si to teď užij!“ zakřičela máma a odešla.

Sedím teď sama v kuchyni a přemýšlím: Kde jsme udělaly chybu? Je možné najít cestu zpátky jedna k druhé? Nebo jsme odsouzené žít každá ve svém vlastním tichu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit i tam, kde už tolikrát padla tvrdá slova?