Slzy na dlažbě: Příběh ztraceného štěstí

„Davide! Kde je Matěj?“ křičela na mě Jana, když jsem se vrátil domů pozdě večer. Její hlas byl plný strachu a vzteku, který jsem v ní už dlouho neviděl. Stál jsem ve dveřích, v ruce igelitku s pivem, a v hlavě mi hučelo. „Byl přece u tebe na hřišti, ne?“ odpověděl jsem nejistě a snažil se vzpomenout, kdy jsem ho naposledy viděl. V tu chvíli mi došlo, že jsem ho nechal samotného na lavičce, když jsem si šel koupit další lahváč do večerky. Bylo už skoro devět a venku se začínalo stmívat.

Jana se rozběhla ven, já za ní. Srdce mi bušilo až v krku. Prohledávali jsme celé sídliště, volali jeho jméno, ptali se sousedů. Nikdo ho neviděl. Všude byl klid, jen v dálce štěkali psi. Když jsme dorazili k silnici u parku, uviděli jsme blikající modrá světla. Policie, sanitka, lidé v kruhu. Jana se rozběhla, já za ní klopýtal. Všechno se mi rozmazávalo před očima. Pak jsem zahlédl Matějovy tenisky. Ležel na asfaltu, kolem něj kaluž krve. Někdo ho srazil autem a ujel. Jana křičela, já ztuhl. Nedokázal jsem se pohnout. Všechno se zastavilo.

Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Jana se mnou přestala mluvit. Jen plakala, nebo seděla v koutě a dívala se do prázdna. Já jsem pil ještě víc. Každý den jsem si vyčítal, že jsem ho nechal samotného. Že jsem radši šel pro pivo, než abych byl s vlastním synem. Lidé v domě se na mě dívali skrz prsty. Sousedka paní Novotná šeptala ostatním, že jsem to zavinil já. Moje máma mi volala, ať přijdu domů, ale já neměl sílu. Táta mi řekl do očí: „Tohle už nikdy nenapravíš.“

Jednou v noci jsem slyšel, jak Jana v kuchyni rozbíjí talíře. Vešel jsem tam a ona na mě křičela: „Proč jsi ho nenechal žít? Proč jsi byl tak slabý?“ Chtěl jsem jí říct, že mě to mrzí, že bych dal cokoliv za to, abych mohl vrátit čas. Ale slova mi uvízla v krku. Jen jsem stál a díval se na střepy na zemi. V tu chvíli jsem pochopil, že jsme oba ztratili nejen Matěje, ale i sebe navzájem.

Začal jsem chodit po nocích po městě. Sedával jsem na lavičce, kde jsme s Matějem hrávali karty. Vzpomínal jsem na jeho smích, na to, jak mi říkal „tati, pojď si kopnout“. Všude kolem mě byly stopy jeho dětství – rozbité autíčko pod keřem, křída na chodníku. Jednou jsem potkal souseda Petra, který se mě zeptal: „Davide, proč jsi ho nechal samotného? Víš, že tam jezdí auta jak blázni.“ Jen jsem přikývl. Co jsem mu měl říct? Že jsem byl slaboch? Že jsem utíkal před svým životem do lahve?

Jana se odstěhovala k rodičům do Plzně. Nechala mi vzkaz: „Nemůžu tě už vidět. Každý den mi připomínáš, co jsme ztratili.“ Byt byl najednou prázdný a tichý. Jen Matějovy věci zůstaly na svém místě. Jeho plyšový medvěd seděl na posteli, jako by čekal, že se vrátí. Každý večer jsem si sedl k jeho stolu a díval se na jeho obrázky. Maloval nás tři – smáli jsme se na hřišti, drželi se za ruce. Teď už jsme nebyli rodina.

Jednoho dne mi přišel dopis od policie. Našli řidiče, který Matěje srazil. Byl to mladý kluk z vedlejšího paneláku, Tomáš. Prý jel rychle, protože se hádal s přítelkyní. Dostal podmínku a zákaz řízení. Chtěl jsem ho nenávidět, ale nedokázal jsem to. Věděl jsem, že já sám nesu největší vinu. Kdybych tam byl, nic z toho by se nestalo.

Začal jsem chodit na skupinu Anonymních alkoholiků. Poprvé jsem tam řekl nahlas: „Jsem David a ztratil jsem syna kvůli vlastní slabosti.“ Lidé mě poslouchali, někteří plakali. Poprvé jsem cítil, že nejsem sám. Ale bolest nezmizela. Každý den mě budila ve čtyři ráno, když jsem slyšel v hlavě Matějův smích.

Jednou za mnou přišla máma. Přinesla mi Matějovu oblíbenou knížku – „Pohádky z mechu a kapradí“. Seděli jsme spolu v kuchyni a ona mi řekla: „Musíš si odpustit, Davide. Jinak se nikdy nezvedneš.“ Ale jak si má člověk odpustit něco takového?

Dnes už nepiju. Pracuju jako školník na základce, kde Matěj chodil do první třídy. Každý den zametám chodby a dívám se na děti, jak běhají po dvoře. Někdy si představuju, že mezi nimi běží i Matěj. Občas za mnou přijde některý z kluků a zeptá se: „Pane školníku, proč jste pořád smutný?“ Jen se usměju a řeknu: „Někdy člověk ztratí to nejcennější.“

Každý večer si kladu stejnou otázku: Může člověk někdy odpustit sám sobě? A co byste udělali vy, kdybyste přišli o všechno kvůli vlastní chybě?