Slzy v Nuslích, hrdost na Vinohradech: Moje máma nikdy nepřijala Petra

„Jano, opravdu si myslíš, že tohle je život?“ Mámina slova mě bodla jako nůž. Stála uprostřed naší malé kuchyně v Nuslích, v kabátu od českého návrháře, a rozhlížela se po oprýskaných zdech, jako by se bála, že se zašpiní už jen pohledem. Petr zrovna krájel chleba pro Filipa, který seděl u stolu a s úsměvem si hrál s autíčkem. „Mami, tohle je náš domov,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněl vzdor. „Domov? Tohle? Vždyť jste sotva schopní zaplatit nájem! A ten tvůj Petr…“ odmlčela se a významně si odkašlala.

Petr se na mě podíval. V jeho očích byla únava, ale i tichá prosba, abych to už neřešila. Jenže já nemohla mlčet. „Petr dělá, co může. Pracuje dvanáct hodin denně ve skladu, abychom se postarali o Filipa. Ty jsi nikdy nemusela nic obětovat!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Máma si povzdechla a teatrálně protočila oči. „Já jsem ti chtěla dát lepší život! Na Vinohradech bys měla všechno – soukromou školu pro Filipa, chůvu, dovolené v Karlových Varech… Ale ty sis vybrala tohle.“

Vzpomněla jsem si na dětství v jejím bytě na Vinohradech – na lesklé parkety, vůni francouzských parfémů a nekonečné večírky, kde jsem byla jen doplňkem jejího dokonalého světa. Nikdy jsem tam nepatřila. Když jsem potkala Petra na fakultě, byl to někdo úplně jiný – obyčejný kluk z paneláku v Modřanech, který mi poprvé ukázal, co znamená opravdová blízkost.

Když se Filip narodil a lékaři nám oznámili diagnózu Downova syndromu, máma přijela do porodnice s obrovskou kyticí a ledovým pohledem. „Tohle je trest za tvé špatné volby,“ řekla mi tehdy šeptem. Nikdy jsem jí to nezapomněla.

Roky plynuly a propast mezi námi se jen prohlubovala. Máma jezdila do Karlových Varů na wellness pobyty, chlubila se kabelkami od českých designérů a na Facebooku sdílela fotky z galavečerů. My jsme s Petrem střídali směny, abychom mohli být s Filipem doma – jeho speciální škola byla drahá a státní podpora nestačila ani na základní potřeby.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Petr přišel domů pozdě, unavený a promočený deštěm. „Jani, já už fakt nevím… Filip potřebuje novou logopedku a já nevím, kde na to vezmeme.“ Podívala jsem se na něj a cítila bezmoc i vztek – na mámu, na systém, na celý svět. „Zavolám mámě,“ řekla jsem nakonec tiše.

Telefon zvedla až napotřetí. „Ano?“ ozvalo se chladně. „Mami… potřebovali bychom pomoct s Filipem. Potřebuje novou logopedku a…“ „Jano,“ přerušila mě ostře, „já už jsem ti pomohla dost. Kdybys mě poslechla a žila podle mých představ, nemusela bys teď žebrat.“

Zavěsila dřív, než jsem stačila něco říct. Slzy mi tekly po tváři a Petr mě objal. „To zvládneme sami,“ zašeptal mi do vlasů.

Další týdny byly těžké. Petr si našel ještě druhou práci jako noční hlídač v areálu v Hostivaři. Já začala šít dětské oblečení a prodávat ho přes internet. Filip byl šťastný i přes všechny překážky – smál se, objímal nás a každý den nám připomínal, co je v životě opravdu důležité.

Jednoho dne přišel dopis od mámy. Otevřela jsem ho s třesoucíma rukama. Bylo to pozvání na její šedesátiny – velká oslava v luxusní restauraci na Vinohradech. „Přijďte všichni tři,“ stálo tam stroze.

Petr nechtěl jít. „Jani, víš, jak to dopadne…“ Ale já cítila, že musím něco změnit.

Na oslavě bylo všechno jako z jiného světa – křišťálové lustry, hosté v drahých šatech, smích a falešné úsměvy. Máma nás přivítala s nuceným objetím. „Tak vy jste ti moji chudáci z Nuslí,“ pronesla nahlas před všemi.

Filip se rozběhl k dortu a upustil talířek na zem. Všichni ztichli a upřeně se na nás dívali. Máma si povzdechla: „Vidíš? Ani dítě neumíš vychovat.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Mami, dost! Celý život se snažím být někým jiným jen kvůli tobě! Ale já mám rodinu, kterou miluju – i když nemáme peníze ani značkové kabelky! Filip je úžasný kluk a Petr je nejlepší muž, jakého jsem mohla potkat! Ty jsi možná bohatá penězi, ale my jsme bohatí láskou!“

V místnosti zavládlo ticho. Máma zbledla a hosté se začali vytrácet.

Ten večer jsme odešli domů dřív než ostatní – ruku v ruce s Petrem a Filipem mezi námi.

Dnes už s mámou téměř nemluvím. Občas mi pošle zprávu nebo fotku z dovolené v Tatrách, ale nikdy se nezeptá na Filipa ani na Petra.

Někdy přemýšlím: Je lepší žít v luxusu bez lásky nebo v malém bytě obklopená těmi, kteří mě opravdu milují? Co byste udělali vy?