Smutek v paneláku: Příběh Jany Novotné

„Zase jdeš sama?“ ozvalo se za mnou, když jsem ráno zabouchla dveře bytu. Otočila jsem se a spatřila paní Koubovou, jak si opírá koště o zábradlí. Její pohled byl plný soucitu, ale i zvědavosti. „Ano, paní Koubová, dneska zase sama,“ odpověděla jsem tiše a snažila se usmát. Věděla jsem, že za chvíli bude celý vchod vědět, že Petr už druhý týden nepřišel domů.

Výtah byl zase rozbitý. Šlapala jsem po schodech dolů a v hlavě mi běžely všechny ty věty, které jsem v posledních dnech slyšela: „To je ta, co ji manžel opustil.“ „Chudák Jana, dcera jí ani nezavolá.“ „Co asi provedla?“ Sousedé mají vždycky jasno. Nikdo nevidí, jak večer sedím u kuchyňského stolu a čekám na zprávu od Klárky. Nikdo neví, jak moc mě bolí ticho v bytě, kde dřív býval smích.

Petr odešel náhle. Prý už to dál nejde, prý potřebuje svobodu. Věci si sbalil během dvaceti minut. „Jano, promiň, ale už to nezvládám. Potřebuju být sám,“ řekl tehdy a já jen stála v předsíni s hrnkem kávy v ruce. Neplakala jsem. Ani když za ním zaklaply dveře. Slzy přišly až později, když jsem našla jeho kartáček na zuby v koupelně.

Klárka mi od té doby volala jen dvakrát. Je jí sedmnáct a má svůj svět. „Mami, já teď nemůžu, mám zkoušky,“ řekla naposledy. Vím, že je to těžké i pro ni, ale někdy mám pocit, že jsem pro ni jen někdo, kdo platí internet a vaří večeře.

V práci se snažím tvářit normálně. Kolegové se ptají jen opatrně: „Jani, jsi v pohodě?“ Odpovídám vždy stejně: „Jasně, všechno zvládám.“ Ale večer doma se mi hroutí svět. Všude ticho, jen z vedlejšího bytu slyším hádku Novákových. Někdy si říkám, jestli je lepší být sama nebo žít ve lži jako oni.

Jednoho dne jsem šla do obchodu a potkala jsem starého známého – Honzu Dvořáka ze střední školy. „Jano? To snad není možné! Jak se máš?“ usmál se na mě upřímně. Najednou jsem cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Povídali jsme si dlouho mezi regály s rohlíky a jogurty. Pozval mě na kávu a já souhlasila.

Doma jsem si připadala jako puberťačka. Převlékala jsem se třikrát a nakonec stejně šla v džínách a svetru. Honza byl milý, naslouchal mi a neptal se na Petra ani na Klárku. Povídali jsme si o starých časech, o tom, jak jsme chodili na koncerty do Lucerny a jak jsme snili o cestování po světě.

Po několika týdnech jsme spolu začali trávit víc času. Sousedé si toho samozřejmě všimli. „Viděla jsi Janu? Chodí s nějakým chlapem!“ šeptala paní Koubová paní Malé na schodech. Tentokrát mi to bylo jedno. Poprvé po dlouhé době jsem se smála.

Ale štěstí netrvá věčně. Jednoho večera mi volala Klárka: „Mami, můžu přijít domů?“ Byla uplakaná a já cítila strach i radost zároveň. Když přišla, seděla dlouho mlčky u stolu. „Tati má novou přítelkyni,“ řekla nakonec tiše. Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu.

S Honzou to začalo skřípat. Chtěl víc – společné bydlení, plány do budoucna. Já ale nebyla připravená. „Jano, musíš se rozhodnout,“ řekl mi jednou večer. „Nemůžu být jen tvůj únik před samotou.“ Odešel a já zůstala zase sama.

V paneláku se drby rozjely naplno: „Nejdřív ji opustil manžel, teď i ten nový!“ Smála jsem se tomu hořce. Ale něco ve mně se změnilo. Přestala jsem čekat na to, až mě někdo zachrání.

Začala jsem chodit na keramiku do kulturního domu na Opatově. Poznala jsem nové lidi – paní Vránovou, která přišla o manžela před pěti lety, i mladou Simonu z vedlejšího vchodu, která vychovává syna sama. Najednou jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo bojuje s osamělostí.

Jednoho večera jsme s Klárkou seděly u televize a ona mi položila ruku na rameno: „Mami, mám tě ráda.“ Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem cítila opravdové štěstí.

Dnes už se nebojím jít sama ven ani čelit pohledům sousedů. Vím, že změny jsou těžké a někdy bolí víc než samota sama. Ale možná právě proto stojí za to bojovat.

Někdy si večer sednu k oknu a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Kolik lidí asi teď cítí to samé co já? Je možné začít znovu – nebo je to jen iluze? Co si myslíte vy?