Snacha, která rozbouřila náš domov: Příběh dvou pokojů, kuchyně a jedné rodiny

„To snad nemyslíš vážně, Martino!“ vyhrkla jsem, když jsem ji viděla, jak s mým synem Petrem skládají prádlo v obýváku. „Vždyť tohle je ženská práce! Petr má dost práce v kanceláři, proč by měl ještě doma pomáhat?“

Martina se na mě podívala klidně, ale v očích jí hrály jiskřičky vzdoru. „Ludmilo, oba tu bydlíme. Oba tu žijeme. Proč by měl Petr sedět u televize, zatímco já budu lítat po bytě? Vždyť jsme rodina.“

Zamrazilo mě. Ta holka má odvahu. Když jsem byla mladá já, nikdy by mě nenapadlo odporovat tchyni. Všechno jsem dělala tak, jak se patří. Uklízela jsem, vařila, starala se o děti i manžela. A teď přijde nějaká Martina a začne mě učit, jak se má žít?

Petr se na mě omluvně podíval. „Mami, je to tak lepší. Aspoň si Martina neodrovná záda.“

„A co já? Já si je odrovnala a nikdo se mě neptal!“ vyhrkla jsem a ucítila, jak mi do očí stoupají slzy. Rychle jsem se otočila a šla do kuchyně. Tam jsem si sedla ke stolu a zabořila hlavu do dlaní.

Vzpomněla jsem si na svou maminku. Jak mě učila, že žena musí držet rodinu pohromadě, i kdyby měla padnout únavou. Jak mi říkala: „Ludmilko, ženská musí být silná. Muži jsou jako děti.“

Ale dnes je všechno jinak. Dneska se prý musí všechno dělat napůl. Jenže co když to znamená, že už nejsem potřebná? Že už nejsem ta, která drží rodinu pohromadě?

Večer jsem zaslechla Martinu s Petrem v ložnici. „Myslíš, že si na to někdy zvykne?“ ptala se tiše.

„Nevím,“ odpověděl Petr. „Ale chci, abys tu byla šťastná.“

Zamrazilo mě podruhé. Co když kvůli mně odejde? Co když zůstanu sama?

Druhý den ráno jsem Martinu potkala v kuchyni. Připravovala kávu a zpívala si potichu nějakou písničku od Lucie Bílé. Chvíli jsem ji pozorovala a pak jsem se zeptala: „Martino, proč ti na tom tak záleží? Proč chceš všechno dělat jinak?“

Překvapilo mě, jak upřímně odpověděla: „Protože nechci skončit jako moje máma. Celý život dřela a nikdo jí nikdy nepoděkoval. Chci, aby to bylo jiné.“

Sedla jsem si naproti ní a chvíli jsme mlčely. Pak jsem řekla: „Víš, já mám strach. Že už pro vás nebudu důležitá.“

Martina se usmála a položila mi ruku na dlaň. „Ludmilo, vy jste pro nás důležitá vždycky. Ale možná bychom mohly být tým.“

Ten den jsme spolu uvařily oběd – svíčkovou podle mého receptu. Martina krájela zeleninu a já jí ukazovala, jak správně prošpikovat maso. Smály jsme se a povídaly si o všem možném – o jejím dětství v Brně, o mém mládí v Olomouci, o tom, jaké to bylo za socialismu.

Ale večer přišel další konflikt. Můj manžel Josef přišel domů z hospody a začal brblat: „Co to je za móresy? Chlap v kuchyni? To za nás nebývalo!“

Martina se nadechla k odpovědi, ale já ji předběhla: „Josefe, doba se změnila. A já už taky nechci všechno dělat sama.“

Josef jen něco zabručel a odešel do obýváku.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kolik věcí jsem dělala jen proto, že se to tak dělalo. Kolikrát jsem potlačila vlastní touhy jen proto, abych byla ta správná manželka a matka.

Další týdny byly jako na houpačce. Někdy jsme s Martinou tvořily skvělý tým – pekly jsme vánoční cukroví, společně jsme uklízely byt i plánovaly rodinné oslavy. Jindy jsme se hádaly kvůli maličkostem – kdo má umýt koupelnu, kdo nakoupí nebo kdo vyvětrá peřiny.

Jednou večer přišla Martina za mnou do pokoje s červenýma očima od pláče. „Ludmilo, já už nevím, jestli sem patřím. Petr je mezi námi pořád rozpolcený a já mám pocit, že vás jen rozděluju.“

Objala jsem ji a poprvé v životě jsem jí řekla: „Martino, já tě mám ráda jako vlastní dceru. Jenom se bojím změn.“

A ona mi odpověděla: „Já vás taky mám ráda.“

Od té doby jsme začaly hledat kompromisy. Někdy to šlo snadno, jindy to bolelo. Ale naučila jsem se jednu věc – že rodina není o tom, kdo co dělá nebo nedělá. Rodina je o tom být spolu i přes všechny rozdíly.

Dnes už vím, že Martina do naší rodiny patří stejně jako kdokoliv jiný. A že i já mám právo říct si o pomoc nebo si odpočinout.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké přijmout změnu? A co všechno jsme ochotni obětovat jen proto, abychom zůstali součástí rodiny?