Sobota, která změnila všechno: Příběh Zofie z malého supermarketu

„Paní, máte zaplatit,“ ozvalo se netrpělivě od pokladny. Stála jsem tam, v ruce igelitku s rohlíky a mlékem, a v hlavě mi hučelo. Sáhla jsem do kabelky, kde vždycky byla – moje červená peněženka s vyšisovaným zipem. Ale tentokrát tam nebyla. Prohledala jsem kapsy kabátu, tašku, dokonce i nákupní košík. Nic. „Omlouvám se, asi jsem ji někde nechala…“ vykoktala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Lidé za mnou začali netrpělivě přešlapovat. „To je trapas,“ šeptla paní za mnou své dceři.

Zoufale jsem se rozhlížela po supermarketu na našem sídlišti v Brně-Bystrci, kde mě každý znal. Pokladní Jana se na mě dívala s lítostí, ale i s náznakem podezření. „Zofie, to se vám nepodobá,“ řekla tiše. „Nechcete si to tu zatím nechat a zkusit ji najít?“ Přikývla jsem a s hlavou sklopenou jsem vyšla zpátky mezi regály. V hlavě mi běželo: Kde jsem ji mohla ztratit? Nebo mi ji někdo vzal? Vždyť jsem byla tak opatrná…

Venku už začínalo pršet. Sedla jsem si na lavičku před obchodem a rozplakala se. Bylo mi padesát tři let a nikdy jsem se necítila tak bezmocná. V peněžence byly nejen peníze, ale i občanka, kartička pojišťovny, fotka mé dcery Kláry z maturitního plesu a lístek na koncert, na který jsme měly jít spolu příští týden. Všechno pryč.

Když jsem přišla domů, manžel Petr seděl u televize a četl noviny. „Tak co, koupilas to mlíko?“ zeptal se bez zájmu. „Ne… ztratila jsem peněženku,“ řekla jsem tiše. Zvedl oči od novin a zamračil se. „Jak jsi mohla být tak nepozorná? Víš, kolik tam bylo peněz?“ Jeho hlas byl tvrdý a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. „Promiň, fakt nevím, co se stalo…“ „To je pořád dokola! Pořád něco ztrácíš nebo zapomínáš!“ vybuchl.

Klára přišla z pokoje a slyšela hádku. „Mami, to se může stát každému,“ snažila se mě bránit. Ale Petr už byl rozjetý: „Jenomže tvoje máma je v tomhle expert! Minule klíče, předtím mobil…“ Klára se na něj zamračila: „Tati, nech ji být!“ Ale já už byla zlomená.

Celý víkend jsem proplakala. Volala jsem na policii, prošla trasu z domu do obchodu snad desetkrát, ptala se sousedů i prodavaček. Nikdo nic neviděl. V pondělí ráno jsem šla do práce – dělám účetní v malé firmě na Lesné – a kolegyně Alena si mě hned vzala stranou: „Zofie, slyšela jsem, co se ti stalo… Ale víš, že teď budeš muset všechno nahlásit a zařídit nové doklady? To je hrozná otrava.“ Přikývla jsem a cítila se ještě menší.

Začaly mi chodit anonymní zprávy na mobil: „Měla bys být opatrnější.“ „Někdo tě sleduje.“ Nejprve jsem si myslela, že je to hloupý vtip, ale pak mi někdo vhodil do schránky obálku s mou občankou – bez peněz, bez fotky Kláry. Srdce mi bušilo až v krku. Kdo to mohl udělat? Proč mi někdo chce ublížit?

Petr byl stále podrážděnější. Začal mi vyčítat i věci z minulosti: „Kdybys nebyla tak roztržitá, neměli bychom teď ostudu před sousedy!“ Klára se mnou přestala mluvit o svých starostech – asi nechtěla přidělávat další problémy. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednou večer jsem zaslechla Petra telefonovat s jeho sestrou Lenkou: „Já už nevím, co s ní… Pořád něco řešíme kvůli jejím chybám.“ Zlomilo mě to. Měla jsem pocit, že už nejsem pro svou rodinu oporou, ale přítěží.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Pozorovala jsem lidi v parku – maminky s dětmi, staré páry na lavičkách – a přemýšlela: Kdy se ze mě stala ta vystrašená žena? Kde je ta Zofie, která kdysi všechno zvládala?

Jednoho dne mě v supermarketu zastavila pokladní Jana: „Zofie, vím, že to pro vás bylo těžké… Ale víte co? Mně taky jednou ukradli peněženku. A taky jsem si myslela, že už nikdy nebudu nikomu věřit. Ale časem to přebolí.“ Usmála se na mě a já poprvé po dlouhé době pocítila malou jiskřičku naděje.

Začala jsem pomalu znovu budovat důvěru – nejprve k sobě samé. Naučila jsem se lépe hlídat své věci, ale hlavně – začala jsem mluvit o svých pocitech s Klárou i s Petrem. Nebylo to lehké; často jsme plakali i křičeli. Ale postupně jsme si začali víc naslouchat.

Dnes už vím, že jeden špatný den může změnit celý život – ale nemusí ho zničit navždy. Důvěra je křehká jako sklo; když praskne, bolí to. Ale možná právě proto stojí za to ji znovu slepovat.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Proč je tak těžké odpustit sobě i druhým? A jak dlouho trvá, než člověk zase začne věřit – nejen ostatním, ale hlavně sám sobě?