Socha, která rozděluje: Příběh o ztraceném otci a hledání pravdy

„Tohle není můj táta!“ vykřikl jsem do ticha náměstí, kde se právě odhalovala socha, která měla být poctou největšímu hudebníkovi našeho města – mému otci, Karlu Novotnému. Lidé kolem mě se otočili, někteří pohoršeně, jiní soucitně. Maminka mi stiskla ruku, ale já ji setřásl. Nedokázal jsem stát a mlčet, když před celým městem odhalili něco, co připomínalo spíš výsměch než poctu.

Socha byla vysoká, z bronzu, ale místo otcovy typické klidné tváře měla podivně zkřivený úsměv a oči, které nikdy neznal. Jeho kytara vypadala jako dětská hračka. Všichni tleskali, starosta pronášel slavnostní řeč o tom, jak Karel spojoval generace svou hudbou. Ale já věděl, že tohle není pravda. Můj otec nebyl žádný svatý, nebyl dokonalý – byl člověk s chybami, ale hlavně byl skutečný. A tahle socha byla jen lží.

Po slavnosti jsme šli domů mlčky. Maminka se mě snažila uklidnit: „Tomáši, nech to být. Je to jen socha.“ Ale já nemohl. V noci jsem nemohl spát. V hlavě mi zněly otcovy písně a vzpomínky na to, jak mě učil první akordy na kytaru. Jak mi říkal, že pravda je důležitější než sláva.

Druhý den jsem napsal otevřený dopis do místních novin. Popsal jsem v něm svého otce takového, jaký byl – někdy tvrdohlavý, často unavený životem, ale vždycky upřímný. Popsal jsem naše hádky i smíření, jeho boj s alkoholem a chvíle, kdy se snažil být lepším člověkem. Dopis vyšel a spustil lavinu reakcí.

Ve škole na mě začali ukazovat prstem. „To je ten, co haní vlastního tátu,“ šeptali si spolužáci. Učitelka hudby mi řekla: „Tomáši, někdy je lepší nechat minulost spát.“ Ale já jsem věděl, že kdybych mlčel, zradil bych sám sebe i otce.

Jednoho večera přišla za mnou sestra Jana. „Proč to děláš? Máma je z toho špatná. Lidi si budou myslet, že jsme nevděční.“ Podíval jsem se na ni: „A ty chceš žít s tím, že všichni budou uctívat lež?“ Rozplakala se a odešla do svého pokoje.

Začali mi psát i cizí lidé – někteří mě podporovali, jiní mi nadávali do zrádců. Jeden starý kamarád mého otce mi napsal: „Karel by byl na tebe pyšný. Nikdy neměl rád pozlátko.“ Ale starosta mě pozval na radnici a snažil se mě přesvědčit, abych svůj dopis stáhl. Nabídl mi dokonce peníze na opravu otcovy hrobky. Odmítl jsem.

Všechno vyvrcholilo na veřejné debatě v kulturním domě. Sál byl plný lidí – někteří přišli ze zvědavosti, jiní z nenávisti. Postavil jsem se před mikrofon a řekl: „Můj otec nebyl hrdina z bronzu. Byl to člověk z masa a kostí. Pokud ho chceme uctít, musíme si připomínat i jeho chyby.“ Následovalo ticho a pak potlesk – ale i pískot.

Doma jsme měli dusno celé týdny. Maminka přestala mluvit o otci úplně. Jana se odstěhovala do Prahy za prací a já zůstal sám v našem domě plném vzpomínek a starých desek.

Jednou večer jsem seděl v obýváku a poslouchal otcovo poslední album. Najednou jsem si uvědomil, že nejde o to, jak ho vidí ostatní – ale jak ho vidím já sám. Vzal jsem kytaru a začal psát píseň o pravdě a smíření.

Dnes už je socha stále na náměstí. Lidé kolem ní chodí bez povšimnutí. Ale já vím, že jsem udělal správnou věc – i když mě to stálo rodinu i přátele.

Někdy si říkám: Stojí vůbec pravda za tu bolest? Nebo je lepší žít v iluzi? Co byste udělali vy na mém místě?