Statečný strážník Libor a jezevec v pasti: Příběh jedné noci na sídlišti

„Libore, už zase volají kvůli nějakému zvířeti v plotě. Nemůžeš tam poslat někoho jiného?“ ozvala se otráveně moje žena Jana, když jsem si v předsíni navlékal promočenou uniformu. Venku lilo jako z konve a já měl za sebou dvanáctihodinovou směnu. Ale povinnost je povinnost. „Jano, jsem jediný, kdo má dneska službu. Navíc… je to jen pár ulic odsud,“ odpověděl jsem tiše, abych nevzbudil naši dceru Klárku.

Když jsem vyšel ven, déšť mi okamžitě promáčel vlasy a studený vítr mi vlezl pod bundu. U paneláku na sídlišti Na Výsluní už čekala skupinka sousedů. Někteří měli deštníky, jiní stáli pod balkonem a hádali se, jestli je lepší zavolat hasiče nebo městskou policii. „Pane strážníku, pojďte rychle! Ten jezevec se tam chudák trápí už půl hodiny!“ volala paní Novotná z prvního patra.

Prošel jsem kolem rozbahněného trávníku a uviděl ho – malý jezevec, celý promočený, měl zadní nohu zaklíněnou mezi dvěma dráty starého plotu. Jeho oči byly plné strachu a bolesti. Sousedé kolem mě začali radit: „Musíte ho vytáhnout za ocas!“, „Dejte mu něco k jídlu, třeba vyleze sám!“, „Zavolejte radši veterináře, co když má vzteklinu?“

V hlavě mi vířily myšlenky. Co když mě kousne? Co když se mu při pokusu o záchranu něco stane? Ale pak jsem si vzpomněl na Klárku, jak mi nedávno říkala: „Tati, ty jsi hrdina, viď?“ Nemohl jsem ji zklamat.

Opatrně jsem se přiblížil k jezevci. „Neboj se, chlapečku, pomůžu ti,“ šeptal jsem spíš sobě než jemu. Vytáhl jsem z kapsy pracovní rukavice a pokusil se uvolnit drát. Jezevec sebou škubal a syčel bolestí. Sousedé začali být netrpěliví: „No tak dělejte něco! Vždyť to neumíte!“

V tu chvíli jsem ucítil, jak se mi třesou ruce – ne zimou, ale nervozitou. Najednou mi hlavou probleskla vzpomínka na otce, který mi vždycky říkal: „Libore, odvaha není nebát se, ale jednat i přes strach.“ Zhluboka jsem se nadechl a zatlačil na drát silněji. Jezevec zakňučel, ale noha byla volná.

Zvíře se nejdřív snažilo utéct, ale bylo příliš vyčerpané. Položil jsem ho opatrně na trávu a přikryl svou bundou. „Zavolám veterináře,“ řekla paní Novotná a poprvé za celou dobu se na mě usmála.

Když přijel veterinář, jezevec už klidně dýchal. Sousedé se začali rozcházet – někteří mi děkovali, jiní jen pokrčili rameny. Jeden mladík si mě dokonce natočil na mobil: „To dáme na Facebook, pane strážníku! Aspoň někdo tu ještě dělá něco pořádného.“

Cestou domů jsem přemýšlel o tom, proč mě tahle situace tak zasáhla. Nebylo to jen o záchraně zvířete – bylo to o tom, že i v obyčejném životě můžeme být hrdiny. Ale taky o tom, jak snadno lidé soudí druhé a jak málo stačí k tomu, aby se někdo cítil osamělý nebo nepochopený.

Doma mě čekala Jana s výrazem, který říkal všechno: starost, únavu i tichý obdiv. „Klárka tě chtěla vidět před spaním,“ zašeptala. Vešel jsem do jejího pokoje a pohladil ji po vlasech. „Tati… zachránil jsi toho jezevce?“ zamumlala rozespale.

„Ano, Klárko. Ale nebylo to vůbec jednoduché,“ odpověděl jsem a cítil, jak mi zvlhnuly oči.

Ten večer jsme s Janou dlouho mlčeli u stolu. Nakonec řekla: „Víš, někdy ti závidím tu tvoji odvahu. Já bych to nedokázala.“

Podíval jsem se na ni a poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že mě opravdu chápe.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od paní Novotné: „Jezevec bude v pořádku. Děkujeme.“ A pod tím fotka – já v promočené uniformě s malým zvířetem v náručí.

Celý den mi lidé na ulici mávali nebo mě zastavovali: „To jste byl vy? Ten strážník s jezevcem?“ Někteří mi dokonce nabízeli kávu nebo buchtu.

Ale večer přišla další realita – hádka s Janou kvůli penězům. „Libore, kdy už konečně dostaneš přidáno? Vždyť riskuješ život kvůli pár korunám!“ křičela zoufale.

Mlčel jsem. Věděl jsem, že má pravdu. Ale zároveň jsem cítil, že kdybych tehdy nešel zachránit toho jezevce, zradil bych nejen sebe, ale i všechno, čemu věřím.

Možná nejsem hrdina v očích všech. Ale pro Klárku a pro toho malého jezevce ano.

A tak si kladu otázku: Má ještě dneska odvaha a soucit nějakou cenu? Nebo jsme už všichni příliš unavení na to, abychom si všimli obyčejných hrdinů kolem sebe?