Stavím tchýni dům – ale kdo staví ten můj?

„Kdy už to konečně doděláš, Petře? Vždyť je to jen pár cihel a omítka! A já bych si tak ráda už konečně odpočinula na své verandě,“ ozvala se tchýně hlasem, ve kterém se mísila netrpělivost s výčitkou. Slunce pražilo do zátylku a pot mi stékal po zádech pod špinavým tričkem. Ohlédl jsem se na ni, jak stojí ve stínu jabloně, ruce v bok, a v očích jí blýská ta známá směs dominance a očekávání.

„Udělám, co bude v mých silách, paní Novotná,“ odpověděl jsem tiše, abych neprobudil další vlnu nespokojenosti. V duchu jsem si ale říkal: Proč zase já? Proč vždycky já?

Moje žena Jana seděla opodál na lavičce a kolébala naši malou Aničku. Její pohled se střetl s mým – byl v něm smutek i tichá prosba. Věděla, že bych teď měl být s nimi, ne s lopatou v ruce na cizím pozemku. Ale jak říct ne vlastní matce? Vždyť ona vždycky ví nejlíp, co je pro všechny dobré.

Tchýně dala svůj byt svému synovi Tomášovi, Janině bratrovi. Tomáš je ten úspěšný – má firmu na stavební materiál v Plzni a dvě auta. My máme starou felicii a pronajatý byt na okraji města. Když tchýně rozhodla, že Tomáš dostane byt a my si máme poradit sami, Jana jen mlčky přikývla. Já jsem měl chuť křičet.

„Petře, pojď si dát aspoň vodu,“ zavolala Jana. Přisedl jsem k ní a Anička mi podala ručičku. „Takhle to dál nejde,“ zašeptala Jana. „Vždyť už ani nevíš, kdy jsi naposledy něco dělal pro nás.“

„Já vím,“ povzdechl jsem si. „Ale když odmítnu, bude zle. Víš, jaká je tvoje máma.“

Jana se odmlčela. „A co když jednou řekneme dost? Co když postavíme náš vlastní dům? Pro nás tři?“

Zasmál jsem se hořce. „A za co? Z čeho? Vždyť všechno, co vydělám, padne na nájem a jídlo. A teď ještě tady makám zadarmo.“

V tu chvíli přišel Tomáš. „Nazdar, švagře! Mamka říkala, že ti to moc nejde od ruky. Chceš poradit?“ Jeho hlas byl posměšný, pohled povýšený. Měl na sobě značkové tričko a v ruce klíče od nového auta.

„Díky, zvládnu to,“ odpověděl jsem stroze.

Tomáš se uchechtl a odešel za matkou do stínu. Slyšel jsem jejich tlumený rozhovor: „On je takový pomalý… Já bych to měl hotové za týden…“

Zatnul jsem zuby. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč jsem pořád ten poslední? Proč moje práce nikdy nikdo neocení?

Večer jsme přijeli domů unavení a špinaví. Anička usnula hned po koupání a já s Janou jsme seděli u stolu v kuchyni.

„Víš, Petře,“ začala Jana opatrně, „já už tohle nechci. Chci domov pro nás. Nechci být pořád ta druhá.“

Podíval jsem se na ni – do očí se jí draly slzy.

„Já taky ne,“ přiznal jsem tiše. „Ale nevím, kde začít.“

Dny plynuly ve stejném rytmu: práce na chalupě tchýně, posměšky Tomáše, mlčení Jany. Jednou večer jsem zaslechl jejich rozhovor po telefonu:

„Mami, proč jsi dala byt Tomášovi?“ ptala se Jana.

„Protože on má rodinu! Ty máš jen toho Petra a dítě… Tomáš potřebuje prostor pro podnikání!“

Jana položila telefon a rozplakala se.

„Tohle není fér,“ řekla mi mezi vzlyky. „Proč jsme pro ni vždycky jen ti méněcenní?“

Objal jsem ji. „Možná je čas začít žít pro sebe.“

Začali jsme hledat pozemek na okraji vesnice. Každou korunu jsme šetřili – vzdali jsme se dovolené i nového oblečení. Tchýně se urazila: „Vy chcete odejít? A kdo mi bude pomáhat?“ Tomáš se smál: „To stejně nikdy nedáte dohromady.“

Ale my jsme vydrželi. Po roce jsme našli malý pozemek u lesa. Hypotéka byla strašákem, ale rozhodli jsme se riskovat.

První den na našem pozemku jsem vzal do ruky lopatu – tentokrát pro naši rodinu. Jana mi podala vodu a Anička běhala kolem s kyblíkem.

Bylo to těžké – peněz bylo málo, práce hodně. Ale každý večer jsme usínali s pocitem, že stavíme něco vlastního.

Tchýně už nás skoro nevídala. Tomáš přijel jednou – podíval se na základy a řekl: „Tohle vám spadne.“

Ale nespadlo.

Po dvou letech jsme měli malý domek – nebyl dokonalý, ale byl náš.

Jednoho dne přišla tchýně nečekaně na návštěvu. Stála před naším domem a rozhlížela se.

„Tak vy jste to opravdu zvládli…“ řekla tiše.

Podíval jsem se jí do očí: „Ano. Protože jsme konečně začali stavět pro sebe.“

Večer jsem seděl na verandě našeho domu a díval se na Janu a Aničku, jak si hrají na trávníku.

Přemítal jsem: Kolik let života člověk obětuje druhým, než si uvědomí vlastní cenu? A kolik rodin v Česku žije pořád ve stínu těch hlasitějších nebo úspěšnějších příbuzných?