Stíny mezi námi: Příběh dvou sester a jedné matky

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ ozvalo se z telefonu, hlas mé mladší sestry Kláry byl rozechvělý a plný slz. Seděla jsem na okraji postele v našem malém bytě na Jižním Městě, v ruce svírala mobil a cítila, jak se mi svírá hrdlo. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já měla pocit, že ten déšť je jediná věc, která rozumí mé bolesti.

„Co bych ti měla říct, Kláro? Že jsem od šesti let byla spíš tvoje druhá máma než sestra? Že jsem musela být ta silná, protože máma byla pořád někde mezi výčitkami a křikem?“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněl hněv, který jsem v sobě dusila roky.

Klára vzlykla. „Promiň, že jsem tě nechala v tom samotnou. Já… já už to s mámou taky nezvládám. Dneska na mě zase křičela kvůli úplné hlouposti. Řekla jsem jí, že jdu ven s kamarádkou, a ona začala vyvádět, že prý jí nechávám samotnou. Už se s ní nedá žít.“

Zavřela jsem oči a v duchu se vrátila do dětství. Bylo mi šest, když se Klára narodila. Táta tehdy pracoval dlouhé směny v autodílně a domů chodil pozdě večer. Máma byla často unavená, podrážděná, někdy i zlá. Pamatuju si, jak jsem poprvé podávala Kláře ohřáté mléko – ruce se mi třásly strachy, abych něco nepokazila. Máma stála za mnou a říkala: „Když to zkazíš, budeš to pít sama.“

S Klárou jsme si byly blízké, ale zároveň jsme obě bojovaly o kousek matčiny lásky. Já byla ta hodná, co všechno zvládne – domácí úkoly, úklid, starost o sestru. Klára byla ta citlivější, často plakala a utíkala ke mně do pokoje schovat se před matčiným křikem. Když jsme byly starší, začaly jsme se hádat – já jí vyčítala, že je slabá, ona mně zase, že jsem chladná.

„Pamatuješ si na tu noc, kdy jsi utekla z domu?“ zeptala se Klára po chvíli ticha.

„Jak bych mohla zapomenout? Bylo mi patnáct a myslela jsem si, že když odejdu, všechno se změní. Ale stejně jsem se vrátila – kvůli tobě.“

„Já vím…“ zašeptala. „Nikdy jsem ti za to nepoděkovala.“

Zhluboka jsem se nadechla. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy máma seděla u stolu s hlavou v dlaních a opakovala: „Nikdo mě nemá rád. Všechno je moje vina.“ A my dvě jsme seděly vedle sebe na posteli a šeptaly si do tmy: „Jednou utečeme. Společně.“

Ale nikdy jsme neutekly. Já zůstala doma až do maturity, abych mohla Kláře pomáhat s učením a chránit ji před matčinými výbuchy. Když jsem odešla na vysokou do Brna, cítila jsem obrovskou úlevu – ale i vinu. Klára zůstala sama.

„Víš, co je nejhorší?“ řekla jsem po chvíli. „Že i když už dávno bydlím sama a mám vlastní život, pořád mám pocit, že musím být silná. Že nesmím selhat. Jako bych pořád slyšela mámin hlas: ‚Musíš být lepší než ostatní.‘“

Klára mlčela. Pak řekla: „Myslíš, že někdy budeme šťastné? Bez toho strachu?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty hádky – když máma rozbila talíř o zem jen proto, že jsem zapomněla koupit chleba; když mě obvinila, že jí kazím život; když Kláru zavřela do pokoje za to, že dostala dvojku z matematiky.

Jednou jsme s Klárou seděly na lavičce před panelákem a ona se mě zeptala: „Proč je máma taková?“ Tehdy jsem jí řekla: „Možná je nešťastná. Možná jí taky nikdo nikdy nepomohl.“ Ale dnes už vím, že některé rány jsou tak hluboké, že je člověk nedokáže sám zahojit.

„Kláro,“ řekla jsem nakonec do telefonu, „možná bychom si měly najít někoho, kdo nám pomůže. Psychologa nebo tak… Nemusíme to zvládat samy.“

Chvíli bylo ticho. Pak Klára souhlasila: „Dobře… Zkusíme to spolu?“

„Spolu,“ ujistila jsem ji.

Když jsem položila telefon, rozplakala jsem se. Ne proto, že by mě bolela minulost – ale protože poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Možná nejsem dokonalá dcera ani dokonalá sestra. Ale možná právě tohle je začátek něčeho nového.

A tak se ptám: Kolik z vás taky vyrůstalo ve stínu rodičovských očekávání? Myslíte si, že je možné odpustit a jít dál?